Narodila jsem se 27. srpna 1996 rodičům, kteří žili skromně – můj otec byl prodejcem ojetých automobilů a máma pracovala jako uklízečka. Už od mala jsem viděla, co za neštěstí dokáže způsobit nedostatek peněz. Ačkoliv oba mí rodiče tvrdě pracovali, často to nestačilo ani na pokrytí základních potřeb. Ale i v těchto nelehkých podmínkách jsem měla štěstí – měla jsem přístup k dobrému vzdělání.
Od začátku mě učitelé chválili za mou zvídavost, nasazení a schopnost empatie. Byla jsem to já, kdo nesnesl pohled na nespravedlnost nebo na to, když někdo měl ještě méně než my. Už v osmi letech jsem vedla naše malé intelektuální bitvy ve školách – bojovala jsem za komunitu, ve které jsme žili, a pomáhala dětem, které to potřebovaly. Byly to drobnosti: učila jsem je, vysvětlovala, co nepochopily, nebo jsem starším spolužákům radila, jak se připravit na testy. Za svou pomoc jsem časem začala dostávat drobné odměny, jako jídlo nebo peníze, které jsem mohla přinést domů a podpořit rodinu.
V šestnácti jsem nastoupila na střední školu ekonomickou. Už tehdy jsem si uvědomovala, jakou důležitost mají peníze, ale věděla jsem, že soucit je mnohem cennější. Během studia jsem pracovala na brigádách, ale ne ledajakých. Sama jsem vylepovala letáky, kde jsem nabízela doučování dětem nebo pomoc dospělým – hlídání, vaření, drobné práce. Postupem času jsem byla stále známější. Psalo se o mně v novinách, objevovala jsem se ve zprávách. Ale sláva pro mě nic neznamenala. Vždycky jsem si přála jediné – dělat svět lepší.
Pak ale přišel zlom. Když mi bylo devatenáct, vracela jsem se z brigády v domově důchodců, kde jsme natírali jejich starý dům. Doma na mě čekala máma se zprávou, která mi změnila život. Můj otec zemřel na zástavu srdce, bylo mu 49 let. Bylo to poprvé, kdy jsem sama potřebovala oporu druhých. Uzavřela jsem se do sebe a nevěděla, jak dál.
Pár dní po pohřbu přišel notář s otcovou závětí. „Na lepší zítřky, má jediná dcero, snad ti tohle zajistí budoucnost, kterou jsme ti ze začátku nemohli dát,“ psalo se v ní. Notář mi vysvětlil, že můj otec šetřil na stipendium, které mi umožnilo jít na vysokou školu. V slzách jsem objala mámu a děkovala tátovi za tento dar.
O rok později jsem nastoupila na vysokou školu ekonomickou a právní. Rozšířila jsem svou pomoc do soudních síní, kde jsem se zastávala matek samoživitelek a lidí z chudých poměrů, jako jsem byla já. Postupem let jsem se stala uznávanou ekonomkou a právničkou. Rozhodla jsem se začít novou kapitolu života. V Polsku mě už znal skoro každý, ale já chtěla novou výzvu. Spolu s mámou jsme se přestěhovaly do San Fierra ve státě San Andreas.
Tady začínám znovu. Chci pomáhat komunitě, jak jen to půjde. A kdo ví, komu všemu může moje pomoc změnit život. - „To jsem já, vaše Nat.“
Narodila jsem se 27. srpna 1996 rodičům, kteří žili skromně – můj otec byl prodejcem ojetých automobilů a máma pracovala jako uklízečka. Už od mala jsem viděla, co za neštěstí dokáže způsobit nedostatek peněz. Ačkoliv oba mí rodiče tvrdě pracovali, často to nestačilo ani na pokrytí základních potřeb. Ale i v těchto nelehkých podmínkách jsem měla štěstí – měla jsem přístup k dobrému vzdělání.
Od začátku mě učitelé chválili za mou zvídavost, nasazení a schopnost empatie. Byla jsem to já, kdo nesnesl pohled na nespravedlnost nebo na to, když někdo měl ještě méně než my. Už v osmi letech jsem vedla naše malé intelektuální bitvy ve školách – bojovala jsem za komunitu, ve které jsme žili, a pomáhala dětem, které to potřebovaly. Byly to drobnosti: učila jsem je, vysvětlovala, co nepochopily, nebo jsem starším spolužákům radila, jak se připravit na testy. Za svou pomoc jsem časem začala dostávat drobné odměny, jako jídlo nebo peníze, které jsem mohla přinést domů a podpořit rodinu.
V šestnácti jsem nastoupila na střední školu ekonomickou. Už tehdy jsem si uvědomovala, jakou důležitost mají peníze, ale věděla jsem, že soucit je mnohem cennější. Během studia jsem pracovala na brigádách, ale ne ledajakých. Sama jsem vylepovala letáky, kde jsem nabízela doučování dětem nebo pomoc dospělým – hlídání, vaření, drobné práce. Postupem času jsem byla stále známější. Psalo se o mně v novinách, objevovala jsem se ve zprávách. Ale sláva pro mě nic neznamenala. Vždycky jsem si přála jediné – dělat svět lepší.
Pak ale přišel zlom. Když mi bylo devatenáct, vracela jsem se z brigády v domově důchodců, kde jsme natírali jejich starý dům. Doma na mě čekala máma se zprávou, která mi změnila život. Můj otec zemřel na zástavu srdce, bylo mu 49 let. Bylo to poprvé, kdy jsem sama potřebovala oporu druhých. Uzavřela jsem se do sebe a nevěděla, jak dál.
Pár dní po pohřbu přišel notář s otcovou závětí. „Na lepší zítřky, má jediná dcero, snad ti tohle zajistí budoucnost, kterou jsme ti ze začátku nemohli dát,“ psalo se v ní. Notář mi vysvětlil, že můj otec šetřil na stipendium, které mi umožnilo jít na vysokou školu. V slzách jsem objala mámu a děkovala tátovi za tento dar.
O rok později jsem nastoupila na vysokou školu ekonomickou a právní. Rozšířila jsem svou pomoc do soudních síní, kde jsem se zastávala matek samoživitelek a lidí z chudých poměrů, jako jsem byla já. Postupem let jsem se stala uznávanou ekonomkou a právničkou. Rozhodla jsem se začít novou kapitolu života. V Polsku mě už znal skoro každý, ale já chtěla novou výzvu. Spolu s mámou jsme se přestěhovaly do San Fierra ve státě San Andreas.
Tady začínám znovu. Chci pomáhat komunitě, jak jen to půjde. A kdo ví, komu všemu může moje pomoc změnit život. - „To jsem já, vaše Nat.“
