Každý rok, když odezní teplé letní dny a pomalu je začne nahrazovat chladné a nevlídné počasí, všichni čápi se sbalí a vyrazí na dalekou cestu do Afriky. Protože je v Africe vždycky teplo, přečkají tam zimu, jako by ani nebyla.
Taková daleká cesta je ale velmi vyčerpávající, obzvlášť když musíte letět po svých. Proto se na konci jednoho léta, když ostatní čápi odlétali, mladý čáp Zob rozhodl, že nikam neletí a že přečká zimu tady.
Zob už strávil v Africe dvě zimy, takže věděl, jak náročná cesta to je. Zároveň si nedokázal představit, jak tvrdé zimy v jeho domově panují, když je nikdy nezažil. Takže když ostatním čápům pověděl, že s nimi neletí, samozřejmě se mu to snažili rozmluvit. Ale Zob na jejich rady nedal, nevěřil, že zima může být vážně tak hrozná. Všichni čápi se tedy dali na cestu a Zob zůstal v pohodlí svého velikého hnízda na vrcholu komínu.
Z počátku to zvládal dobře. Dny byly chladné, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. To však netrvalo dlouho a velmi brzy přituhlo. Během nocí příšerně mrzlo, dny byly také ledové a všechno pokrývala vrstva sněhu. Zobovi byla neskutečná zima. Kromě toho zjistil, že v zimě nikde nejsou žádné žáby, myši ani hmyz, které si běžně dává k obědu. Tak začal brzy hladovět.
Jednou se takhle ze zoufalství vydal k nedalekému potůčku, u kterého byla vždycky spousta žab. Doufal, že alespoň tam nějakou najde. Samozřejmě nenašel. Potkal ale jezevce, který se přišel k potůčku napít, a tak se ho Zob zeptal, jak takovou krutou zimu zvládá. Jezevec mu pověděl, že se před zimou vždycky nají tak dosyta, že pak celou zimu skoro nemusí jíst. Ale že občas přece jen musí ze svého brlohu vylézt a něco si dát. Pověděl mu, že zrovna teď si doma opéká par rybek, které se mu podařilo ulovit, ale že lovení ryb je pro něj velmi obtížné.
Pak dostal jezevec nápad. Nabídl Zobovi, že mu ukáže, kde je nejvíc ryb, protože čáp se svým dlouhým zobákem je zvládne ulovit jako nic. Potom by se mohli o jeho úlovky dělit a jezevec by za to nechal Zoba bydlet v teple jeho nory. Zob byl návrhem nadšený a samozřejmě souhlasil. Vzájemně si takhle vypomáhali celou zimu až do příchodu jara. A když se pak Zobova rodina vrátila, všichni ho obdivovali, že dokázal zimu přečkat. Zob jim však pověděl, že příště raději poletí opět s nimi.
Každý rok, když odezní teplé letní dny a pomalu je začne nahrazovat chladné a nevlídné počasí, všichni čápi se sbalí a vyrazí na dalekou cestu do Afriky. Protože je v Africe vždycky teplo, přečkají tam zimu, jako by ani nebyla.
Taková daleká cesta je ale velmi vyčerpávající, obzvlášť když musíte letět po svých. Proto se na konci jednoho léta, když ostatní čápi odlétali, mladý čáp Zob rozhodl, že nikam neletí a že přečká zimu tady.
Zob už strávil v Africe dvě zimy, takže věděl, jak náročná cesta to je. Zároveň si nedokázal představit, jak tvrdé zimy v jeho domově panují, když je nikdy nezažil. Takže když ostatním čápům pověděl, že s nimi neletí, samozřejmě se mu to snažili rozmluvit. Ale Zob na jejich rady nedal, nevěřil, že zima může být vážně tak hrozná. Všichni čápi se tedy dali na cestu a Zob zůstal v pohodlí svého velikého hnízda na vrcholu komínu.
Z počátku to zvládal dobře. Dny byly chladné, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. To však netrvalo dlouho a velmi brzy přituhlo. Během nocí příšerně mrzlo, dny byly také ledové a všechno pokrývala vrstva sněhu. Zobovi byla neskutečná zima. Kromě toho zjistil, že v zimě nikde nejsou žádné žáby, myši ani hmyz, které si běžně dává k obědu. Tak začal brzy hladovět.
Jednou se takhle ze zoufalství vydal k nedalekému potůčku, u kterého byla vždycky spousta žab. Doufal, že alespoň tam nějakou najde. Samozřejmě nenašel. Potkal ale jezevce, který se přišel k potůčku napít, a tak se ho Zob zeptal, jak takovou krutou zimu zvládá. Jezevec mu pověděl, že se před zimou vždycky nají tak dosyta, že pak celou zimu skoro nemusí jíst. Ale že občas přece jen musí ze svého brlohu vylézt a něco si dát. Pověděl mu, že zrovna teď si doma opéká par rybek, které se mu podařilo ulovit, ale že lovení ryb je pro něj velmi obtížné.
Pak dostal jezevec nápad. Nabídl Zobovi, že mu ukáže, kde je nejvíc ryb, protože čáp se svým dlouhým zobákem je zvládne ulovit jako nic. Potom by se mohli o jeho úlovky dělit a jezevec by za to nechal Zoba bydlet v teple jeho nory. Zob byl návrhem nadšený a samozřejmě souhlasil. Vzájemně si takhle vypomáhali celou zimu až do příchodu jara. A když se pak Zobova rodina vrátila, všichni ho obdivovali, že dokázal zimu přečkat. Zob jim však pověděl, že příště raději poletí opět s nimi.
SovietDog 
Choco