Víte, jak jsem před chvílí zmiňoval, dřív jsem bydlel v San Franciscu. Sloužil jsem u Police Departmentu, u metropolitní divize. Dotáhl jsem to až na Seržanta II. Pak? Bum, nové vedení, spousty kolegů mi převelili na jiný oddělení a zůstal jsem tam sám. Tak jsem se rozhodl udělat životní změnu - San Andreas. Doslechl jsem se, že moje kamarádka Michelle, nad kterou jsem držel ochranná křídla v Franciscu - se taky nějakým záhadným způsobem dostala semka do San Andreas. Chudák.

"Dobrý den!" - říkám s falešným úsměvem při vstupu do banky. Nikdo ani nehnul brvou. Všichni stáli, koukali. Po kratším dialogu s jednou slečnou, která si šla zrovna uložit své těžce vydělané peníze jsem zjistil, že tady to není tak, jako jinde. Tady jste všem úplně ukradenej. Přišel jsem teda k té osobě, která mi měla zřídit účet a kreditku, dala mi to, bez nějakých větších detailů. Nic jsem ani nepodepisoval. Chtěl jsem jít jinam, ale prej je to jediná banka tady v okolí. To je teda den. Po tom, co jsem si vyřídil veškeré dokumenty v bance, jsem si stoupl na autobusovou zastávku s tím, že se přepravím na úřad - do Blueberry. Posadil jsem se, rozhlížel jsem se. Čekal jsem 5 minut, 10 minut, 15 minut. V tu jsem si všiml inzerátu - "Dlouho nic nejede? Zavolejte si TAXI na čísle 733!" S mrtvým pohledem jsem si vyndal telefon a objednal taxík. Posadil jsem se zpátky na lavičku. Pět minut, deset minut, patnáct minut. Volám znova. "Brzy tam někdo bude!" Dvacet minut! V tu chvíli mi došly nervy. Vzal jsem si svůj kufr a vydal jsem se na cestu. Ušel jsem asi 10 metrů, v tu zastavil nějaký kabriolet. "Dobrej, chcete hodit?" Bez váhání jsem mu svůj špinavej kufr hodil do kufru a sedl jsem k němu. Po dvou minutách jsme byli v Blueberry. Cestou mi dokonce byly pořízeny tři fotky. Ne od mého spolujezdce, ale od radarů. Naštěstí jsem byl spolujezdec, což pro mě znamenalo jediné - já to neplatím.

Jakmile jsme dorazili do Blueberry, vyndal jsem si svůj kufr, hezky poděkoval a vydal jsem se na úřad. Tam byli úplně stejně ochotní, jak v bance. Co tu s těma lidma je? Chvíli jsem je pozoroval, jenom stáli a koukali na jedno místo. To byla asi jejich pracovní náplň. Zeptal jsem se teda jedný ženský, ta po mě chtěla milión, že prej chci vytvořit firmu. Haló, já si přišel pro práci, firmu nechci. Neporadila mi ale, kde práci seženu. Popošel jsem o 2 metry vedle, za druhou - očividně podobně uvažující slečnou. "Dobrý ten, nabídnu práci?" Víte co mi nabídla? Řidiče taxíku, nebo autobusu. Říkám - "jasný, dejte mi ten taxík, je to prej díra na trhu". Chtěla po mě vidět svůj řidičák. Vyndal jsem ho z kapsy, ukázal jsem jí ho. "Nemáte ten řidičák" - odvětila slečna za přepážkou. "Jak jako nemám řidičák, vždyť Vám ho ukazuju!" "Nemáte řidičský průkaz." Připadal jsem si jako v nějaký posraný hře, jako kdyby ty lidi byli NPC. Vopravdu.

Došlo mi teda selským rozumem, že svůj řidičák tady asi neuplatím, že si budu muset udělat řidičák v San Andreas. Vydal jsem se tedy stopem do Montgomery. Zavítal jsem do dopravního úřadu, kde stejně vypadající slečny za přepážkou, které se chovaly úplně jako slečny na úřadě - mi nabízely řidičský průkaz. Dal jsem jim pár peněz, zeptaly se mě na pár primitivních otázek a daly mi auto. Projel jsem s s tím autem sám přes Red County a bum, měl jsem řidičák. Celý proces jsem tedy ještě jednou opakoval s tím rozdílem, že místo auta jsem vzal motocykl. Bum, řidičák na Ačko. Kéž by to takhle fungovalo i v Franciscu. Ikdyž, radši ani ne. To by mohla dostat řidičák třeba ta Michelle, kterou jsem zmiňoval. Ta ho ve Franciscu dostala omylem. Říká se, že už při policejním tréninku zrušila dvě auta. Ona to vyvracela, nevím co je na tom pravdy. Žena, no.

Když jsem vyšel ven z autoškoly, projela okolo mně zeleno-bílá krabice na kolečkách. Nálepky Policie San Andreas pokrývaly celý vůz. "Bejt u policajtů? To by nemuselo být špatný" řekl jsem si sám pro sebe. Přes svůj telefon s prasklinou jsem tedy vyplnil žádost o práci u policie. A prásk, byl jsem vzatej. Teda vzatej - pozvanej na pohovor. Přišlo nás tam asi šest. A koho jsem tam nepotkal? No Michelle s jejím bráchou - Matthewem. Přišel jsem klasicky na čas, měl jsem ještě 3 minutky, oni tam seděli asi už hodinu. Pak přišel chlap v teplákový soupravě a vzal si nás dovnitř. "Vítejte u policie, budu si vás brát pod dvojcích-.." a něco takového říkal. Moc jsem ho popravdě neposlouchal, měl jsem zrovna jiný starosti. Jednou z těch starostí bylo, co tady vlastně pořád dělám a jestli si to nemám rozmyslet a odletět zpátky do San Francisca. Nerozmyslel jsem si.

Po zhruba dvou hodinách čekání v nějaké academy místnosti si mě ten člověk v teplákový soupravě konečně vzal. Teda mně a Matthewa. Chodili jsme po dvojcích. Ten chlap v teplákovce se nám dokonce i představil. Byl to nějakej Zayas, měl to tam snad celé na starosti. Matthew šel první, naštěstí jsem seděl přímo vedle něj a poslouchal, co se od něj vyžaduje. Že prej není správnej občan, že pracuje v Cornettu - tipuju teda, že to bude nějakej strip klub, co jiného by taková firma musela provést, aby měla takovou pověst? "Doufám, že vás tam nezkazili" - dodal Zayas po tom. Matthewovi to interview moc nešlo. Zayas to z něj musel tahat jak z chlupatý deky, ale nakonec ho vzal. Pak jsem přišel na řadu já. Odvykládal jsem tam celej román o svém nudném životě. Zayas vypadal, že je spokojenej, že se u toho pohovoru nemusí snažit. Tak mě vzal taky. Prej jsem v pohodě, že mi doporučí nějakej test a přeskočím úplně kadeta a rotnýho a celou akademii a přesunu se prý rovnou na Strážmistra. To je stejně průser, že? Ze seržanta ve Franciscu - znova na začátky. No, uvidíme. S Michelle a Matthewem jsme si pak sedli do jednoho klubu a zasedli jsme k ruletě. Michelle tam nechala asi dvacet klacků, Matthew vyhrál asi padesát, já odešel s tím, čím jsem přišel. Vcelku úspěšnej den.