Čau, já jsem Yuki.
Celým jménem se jmenuji Yukimura Torio. Mám rád rychlá auta a pěkný holky-.. Hahá, mysleli jste si, že tohle bude další nudnej storytelling, žejo? Ani omylem. Začni číst dál a dozvíš se pěkně zajímavý věci.
Jo, víceménně, první tři věty v týhle srandě seděj, to jo. Ale nikdy jsem nebyl na představování a takovýhlety srandičky. To mi povídej. Přijdeš někam na párty, nebo se jen prostě seznamuješ s novýma lidma a oni hnedka chtěj vědět všechno, všecičko, aby tě znali líp, jak moje máma. A já tohle prostě nesnáším. Přecjen, když se člověk o mě dozvídá něco postupně, je to fajn, ne? Než si psát nějaký koníčky, tohleto, introvert, bla bla bla. Nuda, tohle nikoho nezajímá. Dočetl jsi však až sem? Tak to tě možná bude zajímat právě můj příběh, který rozhodně nuda není a já doufám, že ještě pěkně dlouho nebude.
Tak znova. Jsem Yuki. Narodil jsem se před 21 lety v Tokiu. Vyrůstal jsem v malým 1+1 bytečku, přímo v centru. Nájem byl prej drahej jak prdel, takže jsme si nemohli dovolit na nic lepšího. Máma makala jako učitelka angličtiny na několika školách a táta? Heh. Vždycky mi říkal, že dělá obchod. Ale víc? Netuším. Několikrát jsem se ho na to ptal. "Yuki, prostě obchoduju. Koupím třeba kamion s ropou a prodám ho za víc, víš?" Jo, no... To mi říkával. Nevím, co je na tom pravdy. Věčně nebyl doma, občas se doma ukázal, ale pak zas byl na několik dní v prdeli. Jako malýmu mi to bylo jedno, protože si z toho stejně moc nepamatuju. Jako malej parchant jsem měl život víceménně na háku. Když nad tím tak přemejšlím, klidně bych se tam do tý doby vrátil. Nic neřešit, jen si hrát. To byly časy. Neměl jsem problémy, nic jsem řešit nemusel, tohleto. Až do svých šesti let.
"Yuki-shitsu? Sugu ni benchi ni modotte kudasai!", řvala na mě učitelka skoro každý den, už na prvním stupni. Nevím, bylo to divný. Učitelka mě pořád posazovala do přední lavice, když jsem chtěl být v zadní, sám, nic nedělat, ale néé vole, učitelka mě posílá klasicky dopředu. Na protest jsem si vždycky sednul pod lavici a šťoural se v nose. Ta první věta tohohle odstavce? To je to, co mi na to říkala. Ať si jdu zpátky sednout do lavice.. Ah, jak mi ta ženská nechybí. Dodnes slyším v hlavě její zasranej hlas. Po tomhle hlase následovalo několikaminutové klečení v koutě a dvě rány rákoskou přes prdel. Že se to už po roce 2000 nedělalo? To jste asi nikdy nebyli v Japonsku. Japonci jsou celí takoví zabrždění, což je paradox, protože jsem sám japonec, ale upřímně doufám, že jsem vyjímka. Nebo-.. Zabrždění je asi špatný slovo, ale prostě.. jiní než zbytek světa.
V průběhu mé základní školy jsem se musel pekelně učit. Nikdy se mi do toho nechtělo a nikdy jsem pro to neměl takový zapálení, jako mí ostatní kamarádi, kteří se dokázali učit třeba přes tři hodiny v kuse. No blázni. Jó, ale učit jsem se měl. Kdybych se učil, neměl bych takový známky a pak takový peklo doma. "Proč se celá tvoje rodina dokázala učit tak dobře? Tvoji bratranci, sestřenice, jedni z nejlepších právníků a doktorů v zemi! A co ty? Ty tady dostáváš čtyřky z Japonštiny! Že ti není hanba!" Jojo. Tohleto jsem slýchával každý den, co jsem přinesl domů horší známku, jak jedničku. Jak říkám, Japonsko.
Když mi bylo něco okolo deseti, táta odjel klasicky do práce. Žádný speciální den. Speciální dny byly až ty, kdy se nevracel. Moc jsem brečel. Tátu jsem pekelně dlouho neviděl, škemral jsem a prosil mámu, aby došla na policajty. Vždycky mi říkala, že šla, ale nikdy jsem ji neviděl tam jít. Nikdo to prostě neřešil. Probrečel jsem kvůli tomu několik dní i nocí. Ikdyž doma nebyl tolik, měl jsem ho furt rád.
Pak tam byly nějaký nezáživný věci, byl jsem na střední, klasička, ale potom přišel zvrat. Máma klasicky, ať jdu na vysokou. Ale viděls, co vylejzá z vysoký za šprty? Maj brejličky, taštičku a vypadaj jak šprti. A představa, že bych jeden z nich byl já mě upřímně děsila. Ve svých 19 letech jsem se tedy sbalil a víceméně mámu opustil. Heh, to se vám ale řekne, opustit mámu, co tě celej život živí. Po 19 letém pozorování systému Japonska mi z něj bylo na blití. Nemohl jsem tam zůstat už ani minutu. Vzal jsem mámě nějaký prachy z peněženky, zatímco byla v práci, sednul jsem na bus na letiště a Japonsko jsem opustil.
Vítejte v Los Angeles. Vylezl jsem z letiště a rozhlédl se. Moje první dojmy? Meh. Z Japonska jsem byl nějak zvyklej, že všechno všude svítí, bliká, směje se, červená, bílá, bumbumbum, neztrácí se čas. Los Angeles? Jediný, co se tak shodovalo s tím, co jsem si představoval, byli černí pánové a palmy. Jinak? Absolutně nic. Žádná zábava, žádnej chaos. Takže tu bude naopak docela fajn!
Na nic jsem nečekal a hned jsem šel na nejbližší autobus, kterej vedl z letiště do města. Cesta do města trvala zhruba hodinu. Stihl jsem si dát šlofíka a za tu hodinku spánku jsem byl zase fresh. Vzhůru do města! Nojo. Jenže co tady má devatenéctiletej japonec dělat? Víceméně jsem nic neuměl. Možná tak japonsky, to je celé. Že bych byl učitel Japonštiny? Od mámy jsem uměl docela anglicky-.. Nenene, nad tímhle vůbec nebudu přemýšlet. Nechci dopadnout, jako moje matka.
Vyndal jsem si svých pár bankovek, který jsem měl. Měl jsem v kapse asi 2000 jenů. Nevíš, co jsou jeny? To je japonská měna. Tak jsem šel do nějaký nejbližší směnárny. Měli tam napsaný, že jsou bez poplatků. Za těch 2000 jenů mi dali jednu bankovku. 10$. Podíval jsem se potom na net. Tyvole. Jsem poprvý v novým městě, začít novej život a už mě okradli na směnárně. A co mám teď jako dělat s deseti dolarama? Mrknul jsem na netu na nějaký inzeráty s podnájmama. Eh. Tak jo. Všechny byly na jednu noc za třicet dolarů a vejš na noc. Solidní, co? Našel jsem pak na netu jedno, za 8 dolarů. Říkáš si, co to muselo bejt zač? No, z mých zážitků to bylo horší, jak peklo.
Ta místnost, kam jsem šel spát, byla jedna malá místnost a už tam bylo usazenejch tak pět lidí. Všichni byli tak jako, připálení. Né jako černoši tady z L.A., ale jinak. A nerozuměl jsem jim. Ani když jsem uměl anglicky. Imigranti? Vlastně. Teď jsem imigrant i já. Gratuluji Yuki, dostal ses do pěknýho průseru. Jo a říkal jsem něco o vízu? Heh. Samozřejmě, že nemám. Co jste si mysleli?
Pro probděné noci a maximálně dvou hodin spánku jsem usoudil, že takhle to dále nepůjde. Sbalil jsem si svůj batůžek a šel jsem ven, podívat se, co lidi dělaj. Procházel jsem si tak město. Město bylo plný černých i bílých lidí, kteří ti nabízeli nejrůznější věci a nebo poté lidí, kteří prostě leželi ve stanu a okolo sebe měli tolik drog, že jsem to ani nespočítal. Jó, aspoň dobrej odstrašující příklad, jak nechci skončit.
Musel jsem si nějak vydělat, abych tady přežil. Ale jak? Šel jsem kolem nějaký čtvrtě. Všechno tam bylo posprejovaný, omlácený a z nějakýho důvodu byly značky STOP prostřílené. Tohle jsem nikdy v životě neviděl. Vytvářelo to ve mě obavy o své zdraví, ale zároveň motivovalo, jak fakt nechci skončit. Potom jsem potkal jednoho chlapa. Nevzpomínám si už, jak se jmenoval, bylo to dost dávno. A víš co dělal? Normálně stál na hlavní s kyblíkem v ruce a hadrem a myl lidem čelní skla. Lidi na něj byli většinou dost nasraní, pouštěli na něj odstřikovače a zapínali stěrače. Nevím, co se jim nelíbilo. Ale ten člověk něco dělal. A jelikož jsem já neměl co jinýho dělat, říkal jsem si, že do toho půjdu taky. Prošel jsem několik nejbližších krámů a nenápadně se rozhlížel po nějaký úklidový četě. Pak asi ve čtvrtém obchodě byl odhozenej kyblík s hadrem. To byla moje příležitost. Vzal jsem ho do ruky a rozeběhl jsem se ven. Ta černá paní za pultem na mě začala křičet, ale nerozeběhla se zamnou. Trošku jsem se divil, že mě nezačala nahánět, ale když si tak vzpomínám, její oblé tvary jí to asi nedovolily.
Šel jsem o pár bloků do hospody vedle a poprosil jsem hospodskýho, jestli by mi nenatočil do kýble vodu, že se mi přehřálo auto a potřebuju vodu dolejt. Byl úplně v pohodě, kýbl mi naplnil a ještě mi dal nealko pivo na cestu, když se mi teda "přehřálo auto", heh. Tak jo. Dal jsem jedno pivko, lahev odhodil ještě před tím obchodem a vrhnul jsem se makat na to, abych mohl žít svůj sen. Čekalo mě ovšem to samé, jako toho týpka předemnou. Spousty odstřikovačů a tohleto. Nicméně, občas se nějaká mamina našla, co se usmála a nějaký drobný mi za to dala. Dělal jsem tohle celej den. A víte co? Ani si nestěžuju zas tak moc. Jde si na to zvyknout.
Za dva dny jsem si vydělal něco přes sto dolarů. Jo, s tím už jde pomalu pracovat. Koupil jsem si kolo z druhý ruky. Mohl jsem si tak L.A. pěkně projet a podívat se okolo. Projížděl jsem si takhle již pár hodin, když jsem narazil na nějakou dílnu. Ta dílna byla pěkně-.. divná. Šel jsem se tam podívat. Zrovna tam seděl chlapík s rukama v obličeji a nevypadal moc šťastně. "Zdravim, co vám je?" "Ááále, ani se neptej, kluku. Ti chlapi semka chodí zas a zas. A já prostě už nemám prachy na to, abych jim zaplatil..."
"Hele, co kdybych ti pomohl a konečně to postavili na nohy? Však to vypadá jako fajn dílna, to nějak dáš dohromady, ne?" řekl jsem mu. Hele, budu k vám upřímnej. Nechtěl jsem mu s tím pomoct. Chtěl jsem mu ji vzít. Jojo. Občas člověk musí být svině, aby se někam dostal. Ale to už je holt život. S mým návrhem samozřejmě souhlasil, že by to teda zkusil. A bylo tomu tak.
Po pár dnech, co jsme se s tím týpkem bavili a celý to rekonstruovali, tak zmizel. Popravdě? Moc jsem se s ním nebavil. Představoval se mi, ale neznám doteď jeho jméno. Byl stejně celej takovej divnej. No a prostě zmizel. Jednoho dne nepřišel do práce. Měl jsem samozřejmě občas výčitky, že jsem měl zavolat policajty, kde se toulá, aby ho našli, nebo tak. Ale koho našli? Však já nevím ani jeho posraný jméno. Nevadí. Kažopádně, on byl pryč a nyní ta dílna byla moje. Fajn, ne?
Nabral jsem si svoje zaměstnance a pomalinku se rozšiřoval. Jeden ze zaměstnanců se jmenoval David. To jméno si zapamatujte, ještě se tu párkrát zmíní. David byl takovej fajn týpeček, dost toho uměl, takže jsem se od něj mohl poměrně dost přiučit. Bylo to fajn. Časem jsem si pořídil svoje fáro, byla to RX-7. Mrkačky vepředu a co je nejlepší, bylo to japonský auto. Řízení teda mělo normálně vlevo, ale japonský to bylo. A Japonsko je přeci moje domovina, tak už proto to má velký plus. S Davidem jsme dělali nejrůznější píčoviny, od drifty v dokách, po ujíždění policajtům. (Nikdy mě naštěstí nechytili). Žil jsem svůj život prostě naplno.
Pak přišla Lauren. Kdo je Lauren? Lauren je moje -.. nynější přítelkyně. Přišla jednou tak do servisu, že tam zabloudila. Začali jsme se bavit, pak klasicky víc a pak fakt dost. Však to znáte, sbalil jsem jí jak nic, jsem prostě dobrej, znáte to. Nom. Začal jsem s ní nějak žít a pokračoval jsem.
Pak přišla Klavdia. Klavdia byla velmi-.. zajímavá. Přišla, že chce pro nás do garáže makat, jako naše účetní. Říkám si "Hm, účetní nemáme, všechny papíry počítám já s Lauren většinou po večerech, místo vášnivých večerů-.. Takže jo, hodit by se mohla.) Samozřejmě žejo, Yuki důvěřivej jí vzal. Klavdia byla rusanda. Dal jsem Klavdii všechny naše výdaje a příjmy a začala pro nás pracovat. A pak se to stalo.
Pár dní po tom, co u nás začala Klavdia pracovat, k nám přijel velkej černej Jeep. Vyskákali z něj čtyři rusáci. Dvě obrovský plešatý gorily, nějaká ženská a nějakej chlap. "To je v píči, Davide, budou nás chtít vypálit vole, klasická ruská mafie!" - bál jsem se. "Zdrastvujte.", promluvil na mě ten ruskej kravaťák. "Zdravím, máte přání?". Po chvilce představování jsem si ho pozval do kanclu, že by prý rád něco pověděl. A přesně, jak jsem říkal. Chtěl prachy a výpalný. Napadlo mě v hlavě, že by to možná mohl bejt ten týpek, kterej chtěl prachy po tom týpkovi předemnou-.. No prostě v prdeli. "No, my vás budem chránit a vy nám za to budete dávat prachy." Znělo to z jeho pohledu jednoduše, ale jak chceš někomu dávat prachy, když žádný prachy reálně nemáš? Snažil jsem se mu vysvětlit, že vlastně prachy nemám a tímpádem ochranu nepotřebuju. Popíjel jsem u toho svůj lahodnej, zelenej čaj a byl naprosto v klidu. Mým klidem se začal naopak on víc a víc znepokojovat. Po půlhodině to dopadlo prohozenou židlí výlohou. Pak odešel.
Continue soon!
Příběh je momentálně v pilotní verzi, berte na to prosím ohled.
Čau, já jsem Yuki.
Celým jménem se jmenuji Yukimura Torio. Mám rád rychlá auta a pěkný holky-.. Hahá, mysleli jste si, že tohle bude další nudnej storytelling, žejo? Ani omylem. Začni číst dál a dozvíš se pěkně zajímavý věci.
Jo, víceménně, první tři věty v týhle srandě seděj, to jo. Ale nikdy jsem nebyl na představování a takovýhlety srandičky. To mi povídej. Přijdeš někam na párty, nebo se jen prostě seznamuješ s novýma lidma a oni hnedka chtěj vědět všechno, všecičko, aby tě znali líp, jak moje máma. A já tohle prostě nesnáším. Přecjen, když se člověk o mě dozvídá něco postupně, je to fajn, ne? Než si psát nějaký koníčky, tohleto, introvert, bla bla bla. Nuda, tohle nikoho nezajímá. Dočetl jsi však až sem? Tak to tě možná bude zajímat právě můj příběh, který rozhodně nuda není a já doufám, že ještě pěkně dlouho nebude.
Tak znova. Jsem Yuki. Narodil jsem se před 21 lety v Tokiu. Vyrůstal jsem v malým 1+1 bytečku, přímo v centru. Nájem byl prej drahej jak prdel, takže jsme si nemohli dovolit na nic lepšího. Máma makala jako učitelka angličtiny na několika školách a táta? Heh. Vždycky mi říkal, že dělá obchod. Ale víc? Netuším. Několikrát jsem se ho na to ptal. "Yuki, prostě obchoduju. Koupím třeba kamion s ropou a prodám ho za víc, víš?" Jo, no... To mi říkával. Nevím, co je na tom pravdy. Věčně nebyl doma, občas se doma ukázal, ale pak zas byl na několik dní v prdeli. Jako malýmu mi to bylo jedno, protože si z toho stejně moc nepamatuju. Jako malej parchant jsem měl život víceménně na háku. Když nad tím tak přemejšlím, klidně bych se tam do tý doby vrátil. Nic neřešit, jen si hrát. To byly časy. Neměl jsem problémy, nic jsem řešit nemusel, tohleto. Až do svých šesti let.
"Yuki-shitsu? Sugu ni benchi ni modotte kudasai!", řvala na mě učitelka skoro každý den, už na prvním stupni. Nevím, bylo to divný. Učitelka mě pořád posazovala do přední lavice, když jsem chtěl být v zadní, sám, nic nedělat, ale néé vole, učitelka mě posílá klasicky dopředu. Na protest jsem si vždycky sednul pod lavici a šťoural se v nose. Ta první věta tohohle odstavce? To je to, co mi na to říkala. Ať si jdu zpátky sednout do lavice.. Ah, jak mi ta ženská nechybí. Dodnes slyším v hlavě její zasranej hlas. Po tomhle hlase následovalo několikaminutové klečení v koutě a dvě rány rákoskou přes prdel. Že se to už po roce 2000 nedělalo? To jste asi nikdy nebyli v Japonsku. Japonci jsou celí takoví zabrždění, což je paradox, protože jsem sám japonec, ale upřímně doufám, že jsem vyjímka. Nebo-.. Zabrždění je asi špatný slovo, ale prostě.. jiní než zbytek světa.
V průběhu mé základní školy jsem se musel pekelně učit. Nikdy se mi do toho nechtělo a nikdy jsem pro to neměl takový zapálení, jako mí ostatní kamarádi, kteří se dokázali učit třeba přes tři hodiny v kuse. No blázni. Jó, ale učit jsem se měl. Kdybych se učil, neměl bych takový známky a pak takový peklo doma. "Proč se celá tvoje rodina dokázala učit tak dobře? Tvoji bratranci, sestřenice, jedni z nejlepších právníků a doktorů v zemi! A co ty? Ty tady dostáváš čtyřky z Japonštiny! Že ti není hanba!" Jojo. Tohleto jsem slýchával každý den, co jsem přinesl domů horší známku, jak jedničku. Jak říkám, Japonsko.
Když mi bylo něco okolo deseti, táta odjel klasicky do práce. Žádný speciální den. Speciální dny byly až ty, kdy se nevracel. Moc jsem brečel. Tátu jsem pekelně dlouho neviděl, škemral jsem a prosil mámu, aby došla na policajty. Vždycky mi říkala, že šla, ale nikdy jsem ji neviděl tam jít. Nikdo to prostě neřešil. Probrečel jsem kvůli tomu několik dní i nocí. Ikdyž doma nebyl tolik, měl jsem ho furt rád.
Pak tam byly nějaký nezáživný věci, byl jsem na střední, klasička, ale potom přišel zvrat. Máma klasicky, ať jdu na vysokou. Ale viděls, co vylejzá z vysoký za šprty? Maj brejličky, taštičku a vypadaj jak šprti. A představa, že bych jeden z nich byl já mě upřímně děsila. Ve svých 19 letech jsem se tedy sbalil a víceméně mámu opustil. Heh, to se vám ale řekne, opustit mámu, co tě celej život živí. Po 19 letém pozorování systému Japonska mi z něj bylo na blití. Nemohl jsem tam zůstat už ani minutu. Vzal jsem mámě nějaký prachy z peněženky, zatímco byla v práci, sednul jsem na bus na letiště a Japonsko jsem opustil.
Vítejte v Los Angeles. Vylezl jsem z letiště a rozhlédl se. Moje první dojmy? Meh. Z Japonska jsem byl nějak zvyklej, že všechno všude svítí, bliká, směje se, červená, bílá, bumbumbum, neztrácí se čas. Los Angeles? Jediný, co se tak shodovalo s tím, co jsem si představoval, byli černí pánové a palmy. Jinak? Absolutně nic. Žádná zábava, žádnej chaos. Takže tu bude naopak docela fajn!
Na nic jsem nečekal a hned jsem šel na nejbližší autobus, kterej vedl z letiště do města. Cesta do města trvala zhruba hodinu. Stihl jsem si dát šlofíka a za tu hodinku spánku jsem byl zase fresh. Vzhůru do města! Nojo. Jenže co tady má devatenéctiletej japonec dělat? Víceméně jsem nic neuměl. Možná tak japonsky, to je celé. Že bych byl učitel Japonštiny? Od mámy jsem uměl docela anglicky-.. Nenene, nad tímhle vůbec nebudu přemýšlet. Nechci dopadnout, jako moje matka.
Vyndal jsem si svých pár bankovek, který jsem měl. Měl jsem v kapse asi 2000 jenů. Nevíš, co jsou jeny? To je japonská měna. Tak jsem šel do nějaký nejbližší směnárny. Měli tam napsaný, že jsou bez poplatků. Za těch 2000 jenů mi dali jednu bankovku. 10$. Podíval jsem se potom na net. Tyvole. Jsem poprvý v novým městě, začít novej život a už mě okradli na směnárně. A co mám teď jako dělat s deseti dolarama? Mrknul jsem na netu na nějaký inzeráty s podnájmama. Eh. Tak jo. Všechny byly na jednu noc za třicet dolarů a vejš na noc. Solidní, co? Našel jsem pak na netu jedno, za 8 dolarů. Říkáš si, co to muselo bejt zač? No, z mých zážitků to bylo horší, jak peklo.
Ta místnost, kam jsem šel spát, byla jedna malá místnost a už tam bylo usazenejch tak pět lidí. Všichni byli tak jako, připálení. Né jako černoši tady z L.A., ale jinak. A nerozuměl jsem jim. Ani když jsem uměl anglicky. Imigranti? Vlastně. Teď jsem imigrant i já. Gratuluji Yuki, dostal ses do pěknýho průseru. Jo a říkal jsem něco o vízu? Heh. Samozřejmě, že nemám. Co jste si mysleli?
Pro probděné noci a maximálně dvou hodin spánku jsem usoudil, že takhle to dále nepůjde. Sbalil jsem si svůj batůžek a šel jsem ven, podívat se, co lidi dělaj. Procházel jsem si tak město. Město bylo plný černých i bílých lidí, kteří ti nabízeli nejrůznější věci a nebo poté lidí, kteří prostě leželi ve stanu a okolo sebe měli tolik drog, že jsem to ani nespočítal. Jó, aspoň dobrej odstrašující příklad, jak nechci skončit.
Musel jsem si nějak vydělat, abych tady přežil. Ale jak? Šel jsem kolem nějaký čtvrtě. Všechno tam bylo posprejovaný, omlácený a z nějakýho důvodu byly značky STOP prostřílené. Tohle jsem nikdy v životě neviděl. Vytvářelo to ve mě obavy o své zdraví, ale zároveň motivovalo, jak fakt nechci skončit. Potom jsem potkal jednoho chlapa. Nevzpomínám si už, jak se jmenoval, bylo to dost dávno. A víš co dělal? Normálně stál na hlavní s kyblíkem v ruce a hadrem a myl lidem čelní skla. Lidi na něj byli většinou dost nasraní, pouštěli na něj odstřikovače a zapínali stěrače. Nevím, co se jim nelíbilo. Ale ten člověk něco dělal. A jelikož jsem já neměl co jinýho dělat, říkal jsem si, že do toho půjdu taky. Prošel jsem několik nejbližších krámů a nenápadně se rozhlížel po nějaký úklidový četě. Pak asi ve čtvrtém obchodě byl odhozenej kyblík s hadrem. To byla moje příležitost. Vzal jsem ho do ruky a rozeběhl jsem se ven. Ta černá paní za pultem na mě začala křičet, ale nerozeběhla se zamnou. Trošku jsem se divil, že mě nezačala nahánět, ale když si tak vzpomínám, její oblé tvary jí to asi nedovolily.
Šel jsem o pár bloků do hospody vedle a poprosil jsem hospodskýho, jestli by mi nenatočil do kýble vodu, že se mi přehřálo auto a potřebuju vodu dolejt. Byl úplně v pohodě, kýbl mi naplnil a ještě mi dal nealko pivo na cestu, když se mi teda "přehřálo auto", heh. Tak jo. Dal jsem jedno pivko, lahev odhodil ještě před tím obchodem a vrhnul jsem se makat na to, abych mohl žít svůj sen. Čekalo mě ovšem to samé, jako toho týpka předemnou. Spousty odstřikovačů a tohleto. Nicméně, občas se nějaká mamina našla, co se usmála a nějaký drobný mi za to dala. Dělal jsem tohle celej den. A víte co? Ani si nestěžuju zas tak moc. Jde si na to zvyknout.
Za dva dny jsem si vydělal něco přes sto dolarů. Jo, s tím už jde pomalu pracovat. Koupil jsem si kolo z druhý ruky. Mohl jsem si tak L.A. pěkně projet a podívat se okolo. Projížděl jsem si takhle již pár hodin, když jsem narazil na nějakou dílnu. Ta dílna byla pěkně-.. divná. Šel jsem se tam podívat. Zrovna tam seděl chlapík s rukama v obličeji a nevypadal moc šťastně. "Zdravim, co vám je?" "Ááále, ani se neptej, kluku. Ti chlapi semka chodí zas a zas. A já prostě už nemám prachy na to, abych jim zaplatil..."
"Hele, co kdybych ti pomohl a konečně to postavili na nohy? Však to vypadá jako fajn dílna, to nějak dáš dohromady, ne?" řekl jsem mu. Hele, budu k vám upřímnej. Nechtěl jsem mu s tím pomoct. Chtěl jsem mu ji vzít. Jojo. Občas člověk musí být svině, aby se někam dostal. Ale to už je holt život. S mým návrhem samozřejmě souhlasil, že by to teda zkusil. A bylo tomu tak.
Po pár dnech, co jsme se s tím týpkem bavili a celý to rekonstruovali, tak zmizel. Popravdě? Moc jsem se s ním nebavil. Představoval se mi, ale neznám doteď jeho jméno. Byl stejně celej takovej divnej. No a prostě zmizel. Jednoho dne nepřišel do práce. Měl jsem samozřejmě občas výčitky, že jsem měl zavolat policajty, kde se toulá, aby ho našli, nebo tak. Ale koho našli? Však já nevím ani jeho posraný jméno. Nevadí. Kažopádně, on byl pryč a nyní ta dílna byla moje. Fajn, ne?
Nabral jsem si svoje zaměstnance a pomalinku se rozšiřoval. Jeden ze zaměstnanců se jmenoval David. To jméno si zapamatujte, ještě se tu párkrát zmíní. David byl takovej fajn týpeček, dost toho uměl, takže jsem se od něj mohl poměrně dost přiučit. Bylo to fajn. Časem jsem si pořídil svoje fáro, byla to RX-7. Mrkačky vepředu a co je nejlepší, bylo to japonský auto. Řízení teda mělo normálně vlevo, ale japonský to bylo. A Japonsko je přeci moje domovina, tak už proto to má velký plus. S Davidem jsme dělali nejrůznější píčoviny, od drifty v dokách, po ujíždění policajtům. (Nikdy mě naštěstí nechytili). Žil jsem svůj život prostě naplno.
Pak přišla Lauren. Kdo je Lauren? Lauren je moje -.. nynější přítelkyně. Přišla jednou tak do servisu, že tam zabloudila. Začali jsme se bavit, pak klasicky víc a pak fakt dost. Však to znáte, sbalil jsem jí jak nic, jsem prostě dobrej, znáte to. Nom. Začal jsem s ní nějak žít a pokračoval jsem.
Pak přišla Klavdia. Klavdia byla velmi-.. zajímavá. Přišla, že chce pro nás do garáže makat, jako naše účetní. Říkám si "Hm, účetní nemáme, všechny papíry počítám já s Lauren většinou po večerech, místo vášnivých večerů-.. Takže jo, hodit by se mohla.) Samozřejmě žejo, Yuki důvěřivej jí vzal. Klavdia byla rusanda. Dal jsem Klavdii všechny naše výdaje a příjmy a začala pro nás pracovat. A pak se to stalo.
Pár dní po tom, co u nás začala Klavdia pracovat, k nám přijel velkej černej Jeep. Vyskákali z něj čtyři rusáci. Dvě obrovský plešatý gorily, nějaká ženská a nějakej chlap. "To je v píči, Davide, budou nás chtít vypálit vole, klasická ruská mafie!" - bál jsem se. "Zdrastvujte.", promluvil na mě ten ruskej kravaťák. "Zdravím, máte přání?". Po chvilce představování jsem si ho pozval do kanclu, že by prý rád něco pověděl. A přesně, jak jsem říkal. Chtěl prachy a výpalný. Napadlo mě v hlavě, že by to možná mohl bejt ten týpek, kterej chtěl prachy po tom týpkovi předemnou-.. No prostě v prdeli. "No, my vás budem chránit a vy nám za to budete dávat prachy." Znělo to z jeho pohledu jednoduše, ale jak chceš někomu dávat prachy, když žádný prachy reálně nemáš? Snažil jsem se mu vysvětlit, že vlastně prachy nemám a tímpádem ochranu nepotřebuju. Popíjel jsem u toho svůj lahodnej, zelenej čaj a byl naprosto v klidu. Mým klidem se začal naopak on víc a víc znepokojovat. Po půlhodině to dopadlo prohozenou židlí výlohou. Pak odešel.
Continue soon!
Příběh je momentálně v pilotní verzi, berte na to prosím ohled.
