Moje jméno je Amelia. Nebo také Amelie, složenina slov duše a lež. Nejsem běžnou obyvatelkou státu San Andreas, avšak také nejsem žádnou superhrdinkou, superpadouškou, nebo něčím podobně absurdním či, svým způsobem, ujetým. Nejsem tou, za koho mě všichni mají. Kolikrát si kladu i otázku, zda lidé ví, co jsem zač. Že nevíte? Čtěte dále a s největší pravděpodobností se to dozvíte.
Tento soupis mého života (nebo alespoň toho, co si přeji, aby jste u mne nevěděli) je sám o sobě takovým skromným oxymoronem z mé strany. Jsem introvert a tak představování se vnímám jako něco, čemu se poddám pouze v případě nejvyšší potřeby či nouze. Ovšem i přesto (a možná právě proto, abych s tímto dokázala lépe pracovat) Vám zde budu vyprávět něco málo ze svého života, část svého příběhu.
Inu, zde začíná můj příběh. Patnáctý červen, rok osmaosmdesátý, sedmá hodina, dvanáctá minuta, Saint Mark's Hospital, Liberty City, The State Of Liberty. Prvně spatřuji světlo světa a náruč milující rodiny Byron (podobnost s básníkem Georgem Gordonem Byronem je zcela náhodná... asi), rodiny zapadající do hávu nižší střední třídy této metropole. Anthony, můj otec, pracoval jako účetní v jedné drobné firmě, která svou činnost zanechala v roce 2006. Mary Ann, moje matka, pracovala jako masérka. A ano, právě díky jejímu povolání se setkala s Anthonym. Jenže tohle není příběh, jak můj otec poznal moji matku... naštěstí. Prvních pár let života mi bylo dopřáváno péče a vzdělání, jakému se mohlo kdekomu jen zdát. Skutečně kralovské. Vlastně když to tak vezmu, tak mých prvních pár let života bylo skutečně kouzelných a úžasných.
Ve věku čtyř let mi rodiče koupili králíka. Byl bílý, huňatý a naprosto k sežrání (obrazně). Stejně tak, jako byl pro nás Polštářek (ano, skutečně jsme ho takto s Alice, mou starší sestrou, pojmenovaly takto) k sežrání, tak stejně tak pro něj byly k sežrání veškeré kabely a nábytek. Prostě králík, no. Polštářek u nás v rodině vydržel skutečně dechberoucích osm let, jeho smrt byla sice zdrcující jak pro mne, tak i Alice, ale po nějakém to čase jsme se přes to dokázaly obě přenést. Své v tom sehrál i pár andulek, které dostala Alice ke svým desátým narozeninám. Modrásek a Banán byli naši cestou ze smutku i depresí.
Kde jsme to skončila? Ach, Polštářek a čtvrtý rok života. Čas nešlo obejít a tak mne čekalo nastoupení na základní školu. Nastoupila jsem na jednu menší soukromou školu v Brokeru. Z těchto pár let studia si toho příliš nepamatuji krom jednoho výletu na Gator Keys, kdy jsem se společně s Emily, dokázala ztratit. Tohle jsem neřekla? Mám špatný orientační smysl a je jedno, jestli jde o uzavřené prostory, nebo ne.
Následovala pár dalších let a krom smrti prarodičů na začátku milénia se vlastně nic moc nezměnilo. Och, vlastně jedna věc se změnila - otci se podařilo naleznout lépe placenou práci, avšak pro First National Bank v samém srdci Algonquinu. Taktéž jsem již nastoupila na jinou školu - jedna z alternativních škol. Na první pohled to vypadalo jako perfektní forma vzdělání, které mi rodiče chtěli dopřát. Realita byla horší - šikanování a to především kvůli mé tehdy mnohem více uzavřené povaze. První polovina milénia pro mne nevypadala tedy zrovna nadějně - úmrtí prarodičů, rozloučení se s Polštářkem, přestup na (ve skutečnosti) otřesnou školu.
Mohlo to být horší? Jistě, že mohlo... a taky bylo. Ke konci prvního desetiletí jednadvacátého století přišla ekonomická krize, která se částečně dotkla i naši rodiny. Alice tehdy přišla o brigádu jako číšnice v jedné malé italské restauraci, Mary Ann přišla o svou práci, která se v době ekonomické krize jevila jako zbytečné plýtvání prostředky. A tak nás v době ekonomické krize držel nad hladinou pouze otec, kterému práce pro finančního giganta zajišťovala dostatek prostředků pro udržení celé rodiny nad vodou. Někdy během tohoto období si moje matka prošla rekvalifikací, chozením do nočních škol a to proto, aby rozšířila své pole hledání i jinam. A skutečně se to vyplatilo. V roce 2010 si našla novou práci, tentokrát však jako sekretářka... a ano, hádáte správně, ve First National Bank. S největší pravděpodobností se ptáte proč Vám tady zmiňuju zrovna tohle... ono to má svůj důvod.
Fotka z mé předposlední návštěvy Liberty City, rok 2018
Alice se již pomalu, ale jistě začalo dařit s jejím studiem práva. Stejně jako já se Alice zajímala o životní prostředí, avšak narozdíl ode mne dokázala své zájmy spojit s povoláním - začala zastupovat jednu renomovanou společnost hájící životní prostředí, zatímco já jen marně studovala styk s veřejností. A tady se začínaly kruhy protínat.
V roce 2016 vyvrcholil soudní spor First National Bank vs Greenhearth, který byl veden nejenom v soudní síni, ale také v rodinných kruzích. Rozvrácení celé rodiny bylo rychlé, avšak také zdrcující. Alice se odstěhovala, s ní zmizela i část mého já a společně s rostoucím konfliktem také důvod zůstat v Liberty City.
Do státu San Andreas jsem poprvé zavítala během jedné z pracovních stáží v roce 2018. Tehdy mi bylo nabízeno několik pracovních nabídek, avšak všechny ztroskotaly na tom, že jsem neměla potřebné reference a zkušenosti, které zaměstnavatelé vnímali lépe nežli skutečné dovednosti. A tehdy, z peněz, které jsem si našetřila, jsem si koupila svůj první dopravní prostředek mimo State of Liberty - kolo. Šlo o postarší kolo, místy se odlupoval lak a jízda na něm byla srovnatelná s jízdou po tankodromu. Avšak valná většina peněz šla na první bydlení - malý byt k pronájmu na okraji San Fierra za víc než rozumnou částku. Pozitivum (krom milého páru, který mi tento byt pronajal) bylo i to, že byt byl plně vybavený. Co víc si přát. Ach, ano - andulku.
A zde také začíná začátek jiné mé záliby. Začala jsem se víc a víc zajímat o grafickou tvorbu. Ta mě, popravdě řečeno, udržovala nad vodou, neboť moje tehdejší práce jakožto asistentka pro jednu malou firmu byla psychicky skutečně náročná. Takhle to už dal nešlo. Ukončila jsem pracovní poměr a vydala se hledat sebe sama. Něco málo mi z vydělaných peněz zůstalo, takže měsíc dva bez příjmů bylo realizovatelné. Ale jen dva měsíce maximálně!
Hledání nového povolání nebylo snadné, ale po nějaké té chvíli se už poštěšilo. Šlo o dobře placenou práci s flexibilní pracovní dobou. V čem byl háček? Dojíždění přes půlku státu a to do okresu Red County. Na tohle už kolo nestačilo, tady se muselo jít jinou cestou. Doslova. Nemovitosti v Red County tehdy začaly zažívat svůj cenový růst, který trvá dodnes, takže koupě domku blíž práci nepřipadalo v úvahu. Minimálně jsem se tehdy nechtěla dostat do svárů hypotéky. A tak jsem první měsíc dojížděla taxíky. K tomu mohu říct jen jedno. Už... nikdy... víc. Tolik zkrachovalých existencí s pochybnou morálkou jsem nikdy neviděla. Vlastně dodnes pochybuji, zda šlo vůbec o lidi. O měsíc později se mi již podařilo domluvit služební vozidlo. Ach, jak příjemná změna to byla! Žádné pochybné existence za volantem! Žádné prostory vozů připomínající odpadkové koše! Žádné předražené několikahodinové dojíždění přes půlku státu! Svoboda...
Pokračování již brzy...
Moje jméno je Amelia. Nebo také Amelie, složenina slov duše a lež. Nejsem běžnou obyvatelkou státu San Andreas, avšak také nejsem žádnou superhrdinkou, superpadouškou, nebo něčím podobně absurdním či, svým způsobem, ujetým. Nejsem tou, za koho mě všichni mají. Kolikrát si kladu i otázku, zda lidé ví, co jsem zač. Že nevíte? Čtěte dále a s největší pravděpodobností se to dozvíte.
Tento soupis mého života (nebo alespoň toho, co si přeji, aby jste u mne nevěděli) je sám o sobě takovým skromným oxymoronem z mé strany. Jsem introvert a tak představování se vnímám jako něco, čemu se poddám pouze v případě nejvyšší potřeby či nouze. Ovšem i přesto (a možná právě proto, abych s tímto dokázala lépe pracovat) Vám zde budu vyprávět něco málo ze svého života, část svého příběhu.
Inu, zde začíná můj příběh. Patnáctý červen, rok osmaosmdesátý, sedmá hodina, dvanáctá minuta, Saint Mark's Hospital, Liberty City, The State Of Liberty. Prvně spatřuji světlo světa a náruč milující rodiny Byron (podobnost s básníkem Georgem Gordonem Byronem je zcela náhodná... asi), rodiny zapadající do hávu nižší střední třídy této metropole. Anthony, můj otec, pracoval jako účetní v jedné drobné firmě, která svou činnost zanechala v roce 2006. Mary Ann, moje matka, pracovala jako masérka. A ano, právě díky jejímu povolání se setkala s Anthonym. Jenže tohle není příběh, jak můj otec poznal moji matku... naštěstí. Prvních pár let života mi bylo dopřáváno péče a vzdělání, jakému se mohlo kdekomu jen zdát. Skutečně kralovské. Vlastně když to tak vezmu, tak mých prvních pár let života bylo skutečně kouzelných a úžasných.
Ve věku čtyř let mi rodiče koupili králíka. Byl bílý, huňatý a naprosto k sežrání (obrazně). Stejně tak, jako byl pro nás Polštářek (ano, skutečně jsme ho takto s Alice, mou starší sestrou, pojmenovaly takto) k sežrání, tak stejně tak pro něj byly k sežrání veškeré kabely a nábytek. Prostě králík, no. Polštářek u nás v rodině vydržel skutečně dechberoucích osm let, jeho smrt byla sice zdrcující jak pro mne, tak i Alice, ale po nějakém to čase jsme se přes to dokázaly obě přenést. Své v tom sehrál i pár andulek, které dostala Alice ke svým desátým narozeninám. Modrásek a Banán byli naši cestou ze smutku i depresí.
Kde jsme to skončila? Ach, Polštářek a čtvrtý rok života. Čas nešlo obejít a tak mne čekalo nastoupení na základní školu. Nastoupila jsem na jednu menší soukromou školu v Brokeru. Z těchto pár let studia si toho příliš nepamatuji krom jednoho výletu na Gator Keys, kdy jsem se společně s Emily, dokázala ztratit. Tohle jsem neřekla? Mám špatný orientační smysl a je jedno, jestli jde o uzavřené prostory, nebo ne.
Následovala pár dalších let a krom smrti prarodičů na začátku milénia se vlastně nic moc nezměnilo. Och, vlastně jedna věc se změnila - otci se podařilo naleznout lépe placenou práci, avšak pro First National Bank v samém srdci Algonquinu. Taktéž jsem již nastoupila na jinou školu - jedna z alternativních škol. Na první pohled to vypadalo jako perfektní forma vzdělání, které mi rodiče chtěli dopřát. Realita byla horší - šikanování a to především kvůli mé tehdy mnohem více uzavřené povaze. První polovina milénia pro mne nevypadala tedy zrovna nadějně - úmrtí prarodičů, rozloučení se s Polštářkem, přestup na (ve skutečnosti) otřesnou školu.
Mohlo to být horší? Jistě, že mohlo... a taky bylo. Ke konci prvního desetiletí jednadvacátého století přišla ekonomická krize, která se částečně dotkla i naši rodiny. Alice tehdy přišla o brigádu jako číšnice v jedné malé italské restauraci, Mary Ann přišla o svou práci, která se v době ekonomické krize jevila jako zbytečné plýtvání prostředky. A tak nás v době ekonomické krize držel nad hladinou pouze otec, kterému práce pro finančního giganta zajišťovala dostatek prostředků pro udržení celé rodiny nad vodou. Někdy během tohoto období si moje matka prošla rekvalifikací, chozením do nočních škol a to proto, aby rozšířila své pole hledání i jinam. A skutečně se to vyplatilo. V roce 2010 si našla novou práci, tentokrát však jako sekretářka... a ano, hádáte správně, ve First National Bank. S největší pravděpodobností se ptáte proč Vám tady zmiňuju zrovna tohle... ono to má svůj důvod.
Fotka z mé předposlední návštěvy Liberty City, rok 2018
Alice se již pomalu, ale jistě začalo dařit s jejím studiem práva. Stejně jako já se Alice zajímala o životní prostředí, avšak narozdíl ode mne dokázala své zájmy spojit s povoláním - začala zastupovat jednu renomovanou společnost hájící životní prostředí, zatímco já jen marně studovala styk s veřejností. A tady se začínaly kruhy protínat.
V roce 2016 vyvrcholil soudní spor First National Bank vs Greenhearth, který byl veden nejenom v soudní síni, ale také v rodinných kruzích. Rozvrácení celé rodiny bylo rychlé, avšak také zdrcující. Alice se odstěhovala, s ní zmizela i část mého já a společně s rostoucím konfliktem také důvod zůstat v Liberty City.
Do státu San Andreas jsem poprvé zavítala během jedné z pracovních stáží v roce 2018. Tehdy mi bylo nabízeno několik pracovních nabídek, avšak všechny ztroskotaly na tom, že jsem neměla potřebné reference a zkušenosti, které zaměstnavatelé vnímali lépe nežli skutečné dovednosti. A tehdy, z peněz, které jsem si našetřila, jsem si koupila svůj první dopravní prostředek mimo State of Liberty - kolo. Šlo o postarší kolo, místy se odlupoval lak a jízda na něm byla srovnatelná s jízdou po tankodromu. Avšak valná většina peněz šla na první bydlení - malý byt k pronájmu na okraji San Fierra za víc než rozumnou částku. Pozitivum (krom milého páru, který mi tento byt pronajal) bylo i to, že byt byl plně vybavený. Co víc si přát. Ach, ano - andulku.
A zde také začíná začátek jiné mé záliby. Začala jsem se víc a víc zajímat o grafickou tvorbu. Ta mě, popravdě řečeno, udržovala nad vodou, neboť moje tehdejší práce jakožto asistentka pro jednu malou firmu byla psychicky skutečně náročná. Takhle to už dal nešlo. Ukončila jsem pracovní poměr a vydala se hledat sebe sama. Něco málo mi z vydělaných peněz zůstalo, takže měsíc dva bez příjmů bylo realizovatelné. Ale jen dva měsíce maximálně!
Hledání nového povolání nebylo snadné, ale po nějaké té chvíli se už poštěšilo. Šlo o dobře placenou práci s flexibilní pracovní dobou. V čem byl háček? Dojíždění přes půlku státu a to do okresu Red County. Na tohle už kolo nestačilo, tady se muselo jít jinou cestou. Doslova. Nemovitosti v Red County tehdy začaly zažívat svůj cenový růst, který trvá dodnes, takže koupě domku blíž práci nepřipadalo v úvahu. Minimálně jsem se tehdy nechtěla dostat do svárů hypotéky. A tak jsem první měsíc dojížděla taxíky. K tomu mohu říct jen jedno. Už... nikdy... víc. Tolik zkrachovalých existencí s pochybnou morálkou jsem nikdy neviděla. Vlastně dodnes pochybuji, zda šlo vůbec o lidi. O měsíc později se mi již podařilo domluvit služební vozidlo. Ach, jak příjemná změna to byla! Žádné pochybné existence za volantem! Žádné prostory vozů připomínající odpadkové koše! Žádné předražené několikahodinové dojíždění přes půlku státu! Svoboda...
Pokračování již brzy...
Radim608 
kormoo