Je druhá hodina ráno a já pomalu, ale jistě vstávám. Stahování je již možné a tak se do toho můžu pustit. Víc než 35 gigabitů, tři hodiny stahování. Korela, stejně tak jako já, nespí, byť už jen unaveně z malé kruhovité houpačky pozoruje co se děje. A já? Při čekání na stahování usínám...

Osmá hodina ráno se nesla v téměř raketový přesun z gauče k notebooku. Zapnout a vyzkoušet, zda jde o stejné optimalizační fiasko jako v případě dvou "předchozích" dílů. A světe div se, nejde...

Prologue... a to nejenom ke hře

"Detektiv Norman?" Toť historicky první věta, kterou od Tommyho v původní hře slyšíme... nebo alespoň ji ve své hlavě slyším po víc než tisících hodin hraní originálu. A zde přichází dvě zrady, které na mne přišli, popřípadě kterých jsem se dopustil. Tou první je, že jsem se snažil, namísto od hledání poněkud laxního přístupu v podobě srovnání původního klenot a dnešního... titulu v pozici obětního beránka (či recenzovaného produktu, chcete-li), najít jakousi rovnováhu mezi novátorským pohledem na věc a mým skutečně kritickým pohledem očima gurmána (tedy dokud nevidíte co jsem schopen si uvařit... heč, bude zde zase celá řada skrytých referencí). Tou druhou, pro mnohé z vás zásadnější zradou je to, že jsem si hru zahrál v angličtině. Proč?! Inu, důvodů je hned několik. První je ten, že, narozdíl od původního titulu (kde docházelo k ručnímu nastavování pohybů úst k nahraným replikám) jde o skutečný originál, ve kterém nešlo o volbu kompromisů za účelem "strefit se do otevřené huby". Ten druhý je ten, že, i přes mou notnou snahu, mi skutečně nesedí dabing jedné z postav, která je někde na půl cesty mezi hlavní a vedlejší. Ale o tom později. A ten třetí je v tom, s čím se potýká každá verze s vyjímkou angličtiny - některé nahrávky dabingu mají až podivně nízkou kvalitu vlivem které můžete "vypozorovat" jakýsi "plechovkový" efekt.

Nicméně během sepisování tohoto skromného textu jsem si i několik misí zahrál s českým dabingem (konkrétně šlo o mise Bastard se štěstím a Všechno nejlepší). V první řadě došlo na fantastické rozhodnutí, že si můžete změnit nejenom lokalizaci dabingu, ale také i titulky... a to přímo ve hře bez jakýchkoliv restartů či čehokoliv nepříjemného. To je pro mne neskutečně příjemné plus, neboť si do dnešních dnů pamatuji své čakry makry se soubory původní hry, abych si mohl zahrát verzi v angličtině. Nicméně česká lokalizace zní, nejenom na poměry dabingu v této skromné řepkou zamořené země, opravdu skvěle. Sice se musíte, už jen ze samotné podstaty slova remake a také vlivem právě onoho nutného dodržení délky dialogů z motion capture, smířit s tím, že spousta hlášek nenávratně zmizí v propadlišti dějin (ani hovno, já jsem Pete!)... tedy alespoň pro ty, co berou tento titul jako náhradu za originál, ale také tím přichází na světlo světa i nové hlášky. A tady vyvstává první problém. Boj nostalgie proti nové hře. Zde jsem tedy již svou snahu vzdal a snažil se na hru pohlížet... no, prostě pohlížet bez jakýchkoliv bariér v mysli pisátorské. A tím se dostáváme k tomu, co bych rád po těchto řádcích uvedl rád a na pravou míru - není to náhrada originálu. Je to titul, co jde v jeho šlépějích.

Technická stránka věci

Osmnáct let? Pfff! Hledejme tedy srovnání s něčím jiným a tím je třetí díl Mafie, který jsem si dříve vybral jako ukázku toho, co s jinak zajímavými hrami dokáží udělat vydavatelé a jejich pevná data. Nicméně můžeme začít tím, co doznalo změn k lepšímu - grafika. Hra, bez ohledu na grafická nastavení, působí skvěle, dovolím si tvrdit až orgasmicky. Změny v nasvícení oproti trojce jsou zde skutečně znát a kolikrát se nemůžu ubránit pocitům, že tahle hra neběží na enginu, který má svou minulost ještě kdesi ve velice spletitých cestách vývoje druhého dílu. Až takhle je to krásné. Kolikrát měli lidé problém rozpoznat, že snímek ze hry není reálnou fotografií... na jednu stranu se jim nedivím, na druhou stranu je mi to ze své podstaty úplně jedno, neboť to skutečně důležité (narozdíl od toho s jakou silou v jednotkách "bitcoin miner" bude vaše grafická karta zažívat pravěk) je atmosféra. Ta je skutečně dechberoucí. Stačí se podívat přes Terranova Bridge... za večerního světla, s Boltem Ace v popředí... s lehce kapkovým efektem laku na karoserii (k vozidlům se ještě dostanu, neboť si zasluhují kategorii pro sebe) a rychlostí čtyřicet tři mil v hodině (jde s ním jet až pětapadesát mil, jen musíte mít v zádech Vítr od Lucie Vondráčkové). Tohle je skutečně atmosféra, na kterou bych s radostí narážel dalších osmnáct let. Dokonce i optimalizace je skutečně na úrovni a tak si tuhle hru můžete zahrát i na průměrné sestavě. A ačkoliv bych rád tento odstavec zakončil na sladkou notu, bohužel nemohu, neboť nám zde zůstává mechanismus střelby a boje jako takového. Boj na blízko je pouhopouhou kombinací dvou kláves a to Q (defaultně) a Left ALT (defaultně) pro úhyb. Nic víc nepotřebujete a, řekl bych, že to i docela funguje. Dokonce máte z boje na blízko možnost zachránit si svůj krk, když vám dojdou náboje... minimálně do té doby, než si AI řekne, že chce hodit Molotov, čímž zabije jak vás, tak i sebe. Molotov a jeho existence ve hře se pro vás stane jednou z mnoha nočních můr, kterou hraní na Dark Souls klasickou obtížnost obnáší. A dám vám dobrou radu - je to očistec. A bude hůř. Mechanika krytí funguje relativně dobře, jen je občas poněkud nemotorná, popřípadě neví co vlastně chce(te). Na druhou stranu tohle byly problémy i u druhého dílu Mafie, navíc jde o notný nedostatek samotné koncepce krytí. A pak je tady střelba. Střelba z revolverů a pistolí je překvapivě příjemná a satisfyin'. Střelba z brokovnice, ideálně provedená skutečně blízko, je vskutku fenomenální, neboť z obětí naší střelby se stává názorná ukázka fyzikálních zákonů a letu bez křídel. Skvostný ragdoll a pohyby postav při zranění toto skvostné dílo krásně zakončují. A potom je tady Thompson, který se pro mě stal noční můrou. Nevím, jestli šlo o nějakou chybu ve hře (pár lidí si stěžovalo na to, že i když střílí správně, tak se nic neděje), nebo jestli na mne přistála další kletba z úst mladé yaoistky, ale Thompson byl naprosto nepoužitelný. Mohl jsem vysázet do člověka půlku zásobníku... a nic. Mohl jsem člověka trefit do hlavy... nic. Zažil jsem právě to, na co si těch pár lidí stěžovalo. "Nepoužívej Thompson, amatére", si asi říkáte. Bohužel v misi Kněz při mém úniku z kostela, jsem jinou možnost neměl, neboť já pitomec jsem si nevzal pušku z muničních skladů LHPD, ze které mi jich pár bylo při mém průchodu střech "zapůjčeno". A potom je tady mise Výlet do přírody, kde Thompson musíte použít hned ve dvou sekvencích - v té první kvůli tomu, že k jiné zbrani se zde nedostanete, v té druhé proto, že jinou zbraň skutečně nemáte a musíte to s ním zvládnout. Celou tu dobu (tři hodiny, jen tak pro info), kdy jsem s tímto stereotypem gangstera bojoval, jsem si připadal jako hrací skříňka plná vulgarismů, která co chvíli přehrála něco ze svého vskutku tristního repertoáru. V kombinaci s klasickou obtížností, kde jsou vaše životy a vůle k životu srovnatelné s šestnáctiletou depresivní emařkou s ovulací na krku, jde o skutečnou zkoušku nervů a vůle. Pokud máte rádi masochismus a utrpení, které by se dalo srovnat s ball torture, tak doporučuji.

Jízdní model

Z něho jsem měl, popravdě řečeno, dost velký strach. Viděl jsem v něm jízdní model trojky (který je srovnatelně gumový jako jízdní model v LA Noire), což je pro mne jízdní model, co doopravdy nemusím. Chyba lávky, velectění bratři a... tu a tam nějaká sestro. Jízdní model nezapře, že pro něj již existují správné fyzikální zákony a také to, že jsme ve třicátých letech. Automobily (jen doplním, že jsem hrál v režimu simulace a na ovladači) se ovládají vskutku výtečně, jde v nich cítit hmotnost a to, že mají stejně (ne)vyspělý podvozek jako má průměrný hráč MTA (ne)vyspělý svůj mozek. Skutečnou lahůdkou je pak jízda smykem, kdy se vlivem fyziky a autentického podvozku stává z auta víc než 1,5-2,8 tuny těžký kus plechu čekající na zázrak, zkrocení, či srážku s nejbližšími objekty... nebo se všemi objekty ve vašem zorném poli. A do toho ještě manuální řazení! Nečekal jsem, že si někdy zamiluji jízdní model z moderní hry, ale stalo se. Až nepříjemně mockrát jsem se nachytal, jak se jen tak projíždím s bílým Celeste Mark 5, do toho mi hraje v rádiu hudba poplatná době a jen se kochám krásami Oakwoodu. Zde je člověk rád za jakoukoliv příležitost někam vyrazit... a nemusí být vůbec opodstatněná. Jenže ještě větší strach jsem měl z motorek. Abych uvedl věci na pravou míru, tak bych asi bez motocyklů dokázal žít už jen z podstaty skvělého jízdního modelu pro automobily a také proto, že není moc her s povedeným jízdním modelem pro motocykly. Nemohl jsem se splést víc. Pronásledovat zelený Lassiter ulicemi Downtownu za řídítky motocyklu se mi vrylo do paměti. Motorky jsou krásně řiditelné, ale nejsou nadpozemsky rychlé či obratné. Jízda s nimi chce cit, neboť stačí drobná nerovnost a jednostopák značně znejistí. A jestli říkám, že jízdní model pro automobily je skvělý, tak ten pro motocykly je doopravdy famózní. Nicméně byl by to až moc sladký konec, nemyslíte? Bohužel jsme taktéž přišli o několik vozidel, jmenovitě kupříkladu 810 Phaeton (malá revoluce s náhonem na předek), varianty pro Teraplán (namísto toho zde máme jen kupé), celá modelová řada Wrightu je pryč, totéž platí pro Bruno či Crusader. Je to škoda, neboť možnost další volby se vždy cení... a zrovna 810 Phaeton mi setsakramentsky chybí.

Hudba, zvuky a soundtrack

Famózní, dechberoucí, skvělá. Neměl jsem sebemenších výtek. Dvě rádiové stanice fungují lépe, než jsem čekal. Obě mají svůj repertoár a něco do sebe. Nebo taky ne? Bohužel jedna výtka by se zde našla - chybí zde Belleville. Se zvuky jsem neměl žádný problém. Ti bystřejší již postřehli, že některé zvuky jsou skutečně reused z předchozích titulů, jmenovitě kupříkladu klakson u formule, který datuje svůj původ v Delizii Grandeamerika v Mafii 2. Vadí to něčemu? Ne. Vadí to někomu? Možná, ale nejde o něco, co bych vnímal jako problém. Ostatně nepůsobí outta place, jsou kvalitní a hodí se. Specifickou zmínku si zde ale zasluhuje jeden jediný zvuk. Nyní mám otázku na ty z vás, co hráli původní hru - vzpomínáte si na Celeste? Na ten krásný bílý německý sporťák s klaksonem, co dělá tururururu? Je tady a dokonce v celé své kráse.

Mise

Největším tahákem měly být přepracované mise. Takto se tedy minimálně prezentovaly změny na poli herní kampaně. V první řadě bych rád napravil jednu chybu českých médií a to je skutečnost, že česká videoherní média, špatně pochopila a přeložila "misi s baseballem." Nikdy totiž nemělo jít o misi, kde mělo jít čistě o baseballovou tématiku, neboť taková mise by do samotné hry nezapadala zrovna nejlépe. Ve skutečnosti jde o dokreslení atmosféry v průběhu mise Omerta, kde nacházíme nejednu zmínku o zápasu mezi týmem z Lost Heaven a (ne zrovna překvapivě) týmem z Empire Bay. Dokonce v rádiu můžeme zaslechnout průběh tohoto zápasu, což já sám jakožto člověk, který si na tyto detaily potrpí, víc než oceňuji. A takových to dokreslení doby ("novinové články" ohledně prohibice, kandidace pana radního, smrt farmáře z místní farmy a další, poznámka autora) je zde skutečně víc než dost. Dokonce jsou zde mise, s jejichž průběhem a změnami jsem opravdu víc než spokojen. A některé se již teď stávají skutečně ikonické - kupříkladu Ave Maria při cestě k divadlu se pro mne stala skutečně atmosférickou pasáží, která v originálu byla jen ve znamení cesty k divadlu. Bohužel i s misemi přichází problém, se kterým jsem skutečně nepočítal - u některých misí mi vadí absence cesty domů či do baru, v některých misí mi, pro změnu, chybí možnost volby dopravního prostředku, v některých misí se zase končí až zbytečně brzo. Specifickou zmínku si zde zasluhuje Bastard se štěstím, u kterého došlo k takové redukci, až nad tím zůstává rozum stát. Tři neúspěšné pokusy tady jsou, ale jeden je pouze v podobě cutscény, druhý je neskutečně krátký a třetí působí, že byl na tohle vše napasován za pět minut dvanáct. A to i přesto, že se fragment této mise objevil i v prvním traileru. Za mě si právě kampaň zasluhuje menší, či větší změny, z nichž některé dokáží vyřešit modifikace. Na druhou stranu to působí dojmem, že se k nám dostává pouze (do jisté míry) polotovar...

Finální verdikt

Přiznám se, že jsem měl strach jak tento remake (ne)vyjde. Měl jsem strach, že z něj bude další ukázka toho, že indie scéna je možným řešením boje proti chamtivým a nekompromisním vydavatelům. Nejednou jsem se nachytal s myšlenkou toho, že zruším předobjednávku a namísto toho si zajedu někam do přírody s... se svými myšlenkami a s chodícím uzlíčkem nervů po mé blízkosti. Popravdě jsem rád, že jsem nic z toho neudělal a počkal si. Ostatně nikdy není pozdě na to se vrátit k originálu, kdyby to nevyšlo. A tak tady jsme. Hru bych popsal jako skvělou, s citem pro detail. Je tu ale jedno zásadní ALE. I přesto všechno si myslím, že nejde o náhradu originálu. Obě dvě hry staví na tomtéž, ale obě trochu jinak. A tak zatímco původní hra je příjemným společníkem, který vám může vrazit kudlu do zad, tak novotou zářící titul mi přijde jako maska - snaží se tvářit jako tentýž společník, který tu s námi je již víc než osmnáct let, ale tahle maska působí jako prvek avantgardního divadla, působí neuměle. A není to odvozeno od slova "umělé", ale " neumí". V některých misích mi chybí snaha o to jít trochu jinou cestou, v některých je ta snaha jít jinou cestou možná trochu až moc. Jde o to najít ve věcech rovnováhu. A tak zatímco stále a mlhavě uvažuji nad finálním verdiktem, vkrádá se mi do hlavy myšlenka, že bych ho neměl říkat. Víte, vlastní myšlenky a jejich obraz dokážou vydat za tisíce slov, tak na ně dejte. Dřív či později mi poděkujete, nebo mne zatratíte.