It had to start somewhere...
A taky, že začalo. Začalo to šestého února roku 1990, kdy světlo světa spatřila malá holčička, já. Krásných padesát jedna centimetrů a něco málo přes tři kila. Krásné ubrečené mimino, nebo alespoň tak mi to mamka říkala. Rodiče o mém jménu přemýšleli dlouho, a to ještě před početím. Kdybych byla kluk, jmenovala bych se Marty. Když jsem tohle slyšela poprvé, byl to ten nejsilnější okamžik, kdy jsem byla ráda za své pohlaví. Martyho bych nedala...
Abych pravdu řekla, do svých pěti let si vůbec nic nepamatuji. Přijde mi to, jako bych se v pěti letech objevila, kopli mě do zadku a řekli.. "Na, běž. Támhle tě čeká život". Malá Míša se z ničeho nic zjevila, a to společně s jejím příšerně otravným bratrem.
Nyní mi je třicet dva let, a já se po mnoha útrapách, ale i radosti rozhodla sepsat svůj životní příběh. Není to sice žádná magická story jako od Rowlingové, ale pamatujte si..
Jestli se cítíš hrozně, vždy je tu někdo horší.. Třeba Míša.
Ztracené mládí...
Celý svůj život, až doposud jsem žila na kraji San Francisca v malém, za to útulném domečku. Naše rodina třela bídu s nouzí, měli jsme sotva na zaplacení nájmu a energií, natož abychom nakoupili plnou lednici. Barák byl vlhký, prolezlý plísní. Po naší levé straně bydlel chlap, milý soused. Jmenoval se Joseph. Ke mně se choval podivuhodně vstřícně. Dostávala jsem od něj sladkosti, brával mě na ryby, různé slavnosti a poutě. Ty jsem milovala ze všech nejvíc, protože mi vždycky na cestu domů koupil obrovskou cukrovou vatu. Proč jsem zmínila podivuhodně? K mému bratrovi se choval úplně opačně, neměl ho rád. Josephovi byl starší osamělý muž, okolo sedmdesáti let, vysloužilý voják. Proč osamělý? Jeho žena a dcerka zemřely při dopravní nehodě s nějakým opilcem... O jeho rodině mi vyprávěl často, zažili jsme spolu spousty probrečených časů, ale ty nezabily naše časy plné smíchu a radosti. Dalo by se říct, že mi nahrazoval dědečka, který tu dobu byl již po smrti.
Co se s Josephem stalo nevím. Jednoho dne se odstěhoval, beze slova zmizel. V tu dobu jsem to nijak zvláštně nebrala, ačkoli se mi stýskalo, rychle jsem na to zapomněla. No co, byla jsem špunt.
Po naší pravé straně bydlel bezdětný pár, nosili takový divný styl.. Černé oblečení, řetězy, jezdili na motorkách. Oproti Josephovi byli právě oni dva ti nejhorší z ulice. Stephanie a Derrell, tak se jmenovali. Přes den byli věčně pryč, ráno nastartovali motorky a večer se opilí vrátili zpět domů, kde se celou noc buď hádali s křikem po celé ulici, čímž vzbudili nejen mě, ale i ostatní. Hádali se tak moc, až jsem slyšela rozbíjení skla, brekot, a občas i nějaké divné bouchání. Když se nehádali, tak spolu šukali.. To Stephanie sténání se ozývalo snad po celé Americe.
Jednoho večera to bylo tak strašné, až jsem se s brekem a plné tváři slz vlámala do ložnice svých rodičů s prosbou, ať to přestane. Můj otec nespal, byl z toho sténání a věčného bouchání postele o stěnu tak naštvaný, že se oblékl, chytil mě za ruku a šel semnou ke vchodu jejich domu. Když se dveře otevřely, viděla jsem nahého Derrella se... Ztopořeným penisem mířící přímo ke mně. Táta mi jednou rukou zakryl oči a přimáčkl si mě k němu, a tak jsem pouze poslouchala. Po krátké hádce Derrell řekl něco ve smyslu ,,Co kdyby s námi šla i ona?". Nevím, koho tím přesně Derrell myslel, ale podle toho, jak ho táta začal bít, asi myslel mě. Můj otec měl jediné štěstí, že přišla Stephanie, jejíž řev mého otce tak vylekal, až onoho mlácení nechal, chytil mě za ruku a odvedl mě do postele. Tu noc jsem mohla už v klidu spát.
Jak to ale dopadlo se Stephanie a Derrellem? O pár dní po onom incidentu s mým otcem nás vzbudili hlasité sirény a blikající ulice modro červené barvy. Než jsem se stihla podívat z okna, z chodby pod společným pokojem svého bratra se rozeznělo hlasité bušení na dveře s křikem ,,Policie, otevřete dveře". Nevěděla jsem co se děje, a tak mé rychlé kroky vedly pouze jedním směrem... K mámě. Trvalo mi pár let, než jsem vůbec pochopila co se stalo. Derrell se onoho večera se Stephanie hádal tolik, až ji zabil. Prý se zhroutil a udal se, proto o tom policie věděla tak brzy. Když si na to tak zpětně zavzpomínám, stejně by tahle situace dřív, či později přišla.
I přes tyhle nepříjemnosti, bídě a nouzi, nedostatku jídla a oblečení jsem byla ráda, že tomu mohu říkat domov.
Tím jsem vám představila naše zajímavé sousedy, ale co vlastně má rodina?.. Začneme u bratra.
Můj bratr se narodil o dva roky později, jak já. Už od narození to byl strašný uplakánek, a to bylo oproti mně co říct. Od rodičů dostal jméno Matthew, a tak se rodina McCarthyových rozrostla zase o trochu více. S bráchou vycházím naštěstí nejlépe, než s ostatními členy rodiny. I přesto, že jsem pouze o dva roky starší, asi o hlavu menší a celkově jsem oproti němu takový špuntík, klidně bych se za něj bila, i když by to bylo předem prohrané. Nemyslete si ale, že náš vztah byl tak nudně růžový celou dobu! Zažili jsme spolu nejen takové ty sourozenecké spory, ale i něco, co by se v dnešní době dalo považovat jako pokus o vraždu.
Neberte si to zle, nebylo to naschvál.. Měli jste ho ale vidět, když jsem mu na jeho kole porušila brzdy a poslala z toho velkého kopce dolů. Můj zákeřný, až ďábelský smích přerušil pohled na Matthewovo tělo ležící bez známek čehokoliv, čemu by se dalo říct "Sranda, ne? Vstaň a nedělej Zagorku". Matthew ležel na silnici pod tím velkým kopcem, nehýbal se a já poznala, že jsem něco posrala. Rozeběhla jsem se z kopce dolů a běžela, co mi plíce stačily, dokud jsem nepřiběhla k němu a neuviděla tu hrůzu... Jeho tělo leželo vedle toho bicyklu, doslova ve tvaru svastiky. Nějaký náhodný řidič zavolal na 911. Na místo přijeli nejen záchranáři, ale i hasiči a to nejhorší... I policajti. Samozřejmě zjistili, že to kolo bylo předtím poškozeno a já se s neuvěřitelnou tíhou viny přiznala. Naštěstí pro mě, a i tomu, že z toho nakonec díkybohu vyvázl celkem v pohodě, nechali policajti celou věc vyřešit mé rodiče.
Když už jsme u těch mých rodičů, krátce vám je představím. Můj otec se jmenuje Theodor McCarthy, pracoval jako automechanik v jedné skromné dílně v centru. Vlastně jen díky jeho vysokému platu kvůli umístění dílny jsme neskončili na ulici. Má maminka, Samantha McCarthy pracovala jako prodavačka v jednom supermarketu. Nevydělala si tolik peněz, jako tatík, ale měla levnější potraviny. Teď už jsou v důchodu, užívají si života v novém domě, bez starostí, jestli se jim zhroutí střecha na hlavu. Čas od času je jezdíme s bráchou na pár dní navštěvovat, aby věděli, že je milujeme.
Život v knihách...
Už od doby, co jsem začala chodit na Lowellovu střední školu jsem spadla do učení jako abstinent po tří měsíční pauze do heráku. Lowellova střední škola byla pro mě prestižní záležitost. Byla to jediná možnost od útěku do přijatelnější společnosti, kam jsem... Upřímně řečeno moc nezapadala. Co si budem, holka v ne moc přijatelném oblečení mezi spolužáky, oblečených do značkových hadrů s rodiči právníků a doktorů. Prvních pár měsíců na škole bylo nejhorších. Dá se říct, že jsem přežívala pouze díky své roztomilosti. Ačkoli to zní egoisticky, je to pravda.
Po těch pár měsících ale má roztomilost přestala účinkovat, protože si na ni už všichni zvykli. Ucítila jsem povinnost najít si do svého učení nějakou brigádu, kterou se mi po třech týdnech hledání podařilo konečně najít! Bude to znít zřejmě jako takové to klasické klišé Amerického puberťáka, ale najali mě brigádně jako servírku. Nebyl to žádný kariérní skvost, ale za ty peníze to stálo. Po obdržení první výplaty jsem neodolala, a koupila si nějaké pěkné oblečení na sebe, nějaké malovátky a další zbytečnosti. Zbytek mých vydělaných peněz jsem předala rodičům, a ačkoli to nebylo moc, na to jídlo to perfektně stačilo. Když si našel brigádu i brácha, cítili jsme se jako v ráji.
Do té brigády jsem ovšem musela myslet i na školu, ve které se mi ne příliš dařilo. Věčně jsem zapomínala na domácí úlohy a projekty, které mi způsobovaly horší prospěch. Nestíhala jsem se učit a tak jsem dostávala špatné hodnocení z dosti předmětů, a to hlavně matematiky. Bože, jak já tu učitelku nenáviděla. Stará protivná bába, které jste se zeptali na pomoc a ona vás místo pomoci seřvala, že jste hloupí. Nevěděla jsem, co vlastně budu dělat dál. Odejít, nebo zůstat a snažit se? Co jsem ale naopak věděla bylo to, že pokud se brzo nerozhodnu, vyloučí mě.
A v tom nejhorším období se z čista jasna objevil Lucas. Abych vám ho trochu představila, Lucas byl takový ten týpek, který se neučil, hrál fotbal a byl to takovej ten nejznámější týpek na škole. Co mě ale udivovalo bylo to, že měl ze všech ten nejlepší průměr, a to se přitom neučil. Div se světe, přesně tenhle Lucas se mi nabídl, že mi s tím učením nakonec pomůže. Jsme opět u té klasické klišé, ale Lucas mi opravdu pomohl. Díky němu jsem si opravila svůj průměr, škola mě začala bavit a já se cítila v té pubertální společnosti vítaná. Také mi u jeho otce, který vedl kurzy Angličtiny pro přistěhovalce zařídil pomocnickou práci, při které jsem si vydělala dvojnásobně více peněz, a to za méně práce a času.
Bylo to tak skvělé, až jsem si uvědomila, že to nedělá kvůli lepšímu pocitu, nebo protože je skvělý člověk, ale kvůli mně. A co si budeme, ten kluk mě sakra přitahoval. Dávali jsme si vzájemné signály, na které jsme ale ani jeden nenašli odvahu zareagovat... Tedy až do té doby, než mě pozval na rande. Jednoho krásného večera tak započal náš krásný vztah, který bohužel trval pouze do konce střední školy. Ale nelituju toho. Vzpomínky od prvního sexu až po noci strávené na pláži pozorujíc hvězdy ve mně zůstanou až do smrti.
V roce 2010 jsem zakončila své studium na Lowellovce, získala jsem diplom a oslavovala úspěšné zakončení střední. Následovaly dny a noci probrečené nad rozpadem našeho vztahu s Lucasem, kvůli jeho vybrané univerzitě, která byla bohužel až v Evropě. A vztahy na dálku, obzvláště u tak mladých lidí nikdy nedopadá dobře. Nadešel ale výběr univerzity.
USF School of Law,
Ano, podle názvu tipujete správně. Práva. Díky našetřeným penězům a studentské půjčce jsem se na tuhle soukromou školu mohla přihlásit, a díky skvělému prospěchu díky Lucasovi jsem byla přijata. Myslela jsem si, že právničina bude mým gustem a zbořím právnické rekordy. Opak byl byl pravdou... Ta škola mě vůbec nebavila, ale školné bylo zaplacené a půjčka na mé jméno tak vysoká, že jsem z ní prostě odejít nemohla.
Jak čas plynul, na té škole jsem si celkem zvykla. Během pár dní jsem si našla skvělé přátele, díky kterým jsem tam ty roky učení, válení se v knihách a útrpné nudy přežila. Abych neobtěžovala své rodiče a nepřidávala jim na práci, bydlela jsem v kampusu se svými přáteli. I přes rozpad našeho vztahu s Lucasem mě jeho otec z práce nevyhodil, ba naopak. Byl rád, že jsem zůstala, a tak jsem si život v kampusu mohla zpříjemnit penězi, které jsem vydělala.
Můj pobyt v kampusu a studium zpříjemňovaly nejen kamarádky, ale i můj nový kamarád, který se po pár měsících stal mým novým přítelem, Patrick. O něm sice sepíši kapitolu samostatnou, protože je na delší povídání, ale krátce vám ho představím. S Patrickem jsem se seznámila při přednášce, která nebavila nejen mě, ale i jeho. Dali jsme se do dlouhého, a vcelku zajímavého povídání o sériových vrazích, což není sice vhodné téma pro první setkání, ale jeho humor mě tak zaujal, že si v mém srdci našel speciální místo.
Ačkoli jsem svého výběru školy litovala, potkala jsem neuvěřitelné lidi a zažila tolik krásných vzpomínek, na které postupem času ráda vzpomínám. V roce 2016 jsem úspěšně dostudovala a získala si tak titul LL.M., kterého jsem sice moc nevyužila, ale v mých dalších krocích života mi rozhodně pomohl.
A jaké kroky to vlastně byly? Dozvíte se brzy...
Životní změna...
Rok 2016 byl pro mě snad tím nejkrušnějším rokem mého života. Po úspěšném studiu a setkáním s Patrickem jsem si žila vcelku dobře. Našla jsem si dobrou práci v kanclu, kde jsem vyplňovala různé formuláře pro firmu. Nebyla to žádná vzrušující práce, ale byly to docela dobré peníze za málo času a námahy. Společně s Patrickem jsme si našli útulný byt v centru, který byl sice dražší, než jsme původně plánovali, ale co. Peníze byly.
S Patrickem jsem strávila všechen svůj volný čas, jako on strávil všechen svůj volný čas semnou. Díky tomu jsem poznala Patricka kamaráda, Boba. Když jsem jeho jméno slyšela poprvé, vzpomněla jsem si na SpongeBoba. Patrick a SpongeBob. Věčně jsem si z nich kvůli tomu dělala srandu, neuvěřitelně mě to bavilo. Vypadali otráveně, když na to přišlo, ale věřím tomu, že to chápali. Byli jsme strašně nerozlučná trojka. Patrick, SpongeBob a Sandy, to jsem byla já, byla to jen přezdívka. Jak já ji nenáviděla. Vždy, když mi řekli Sandy, litovala jsem toho, že jsem na toho pitomého SpongeBoba vůbec kdy narazila. Ale upřímně? Bylo to fajn... Takové ty typické večírky, bowlingové akce a filmové večery, ty mě bavily ze všeho nejvíc.
Bohužel, tenhle ideál byl pokažen úplnou pitomostí. S Bobem jsem se začala postupem času bavit víc a víc, což nepřinášelo žádné dobroty. Patrick sice nebyl žádný žárlivec, ve vztahu byl více méně benevolentní. A když se jeho holka začala bavit s jeho nejlepším kámošem víc, než s ním, začalo ho to srát. Nedivím se mu, vadilo by mi to taky, ale nic zlého v tom nebylo. Patrick to tak bohužel ale nebral... Alkohol se stal jeho dobrým kamarádem, a my se tak den co den hádali, klidně o úplných blbostech. Hlavním předmětem hádek byl ale Bob. S Bobem kvůli tomu ztratil kontakt nejen Patrick, ale i já, což na věci vůbec nic nezměnilo. Co jsem se dozvěděla, Bob narukoval do armády a odletěl na východ na misi, od té doby jsem o něm neslyšela.
Jak čas plynul, Patrickova záliba v alkoholu se zhoršovala čím dál tím více, což mě utápělo. Věděla jsem, že je to z větší části kvůli mně, a já se to snažila zachránit. Mé telefonní číslo se na tísňové lince objevovalo častěji, než bylo zdrávo. Nepomohly ani terapie, na které jsem Patricka přihlašovala, a chodila na ně s ním. Po dvou hodinové terapii jsme došli domů, a Patrick si okamžitě otevřel další flašku.
Nastal jeden večer, který se mi vryl do paměti. Když jsem onoho večera přišla domů z práce, plná vyčerpáním, našla jsem ho ležet opilého na gauči. Mé emoce bouchly a já se neudržela, vznikla další hádka. Hádali jsme se celou hodinu, křičeli, házeli nádobím, hotová Italská domácnost. Zašlo to tak daleko, až jsem Patricka z bytu vyhodila. Naštval se, vzal si klíčky od auta a utekl. To, že si vzal auto jsem si uvědomila až poté, co z bytu odešel. Telefon si samozřejmě nechal doma, a já tak neměla možnost ho zastavit. Zavolala jsem na 911 a nahlásila opilého řidiče, doufajíc, že ho zastaví, než si něco udělá. Tuhle myšlenku mi pozdě ráno pokazil telefonát z centrální nemocnice. Rozespalá jsem zvedla telefon, když mi po pár vteřinách zmizely všechny emoce z obličeje, a já plná vyděšením upustila telefon na zem. Patrick měl dopravní nehodu, policie našla převrácené vozidlo, ve kterém byla mrtvá osoba, on. Na následky svého zranění zemřel na místě, prý udělali vše, co bylo v jejich silách... Kecy, zasrané kecy, nic víc. Chtěli po mně, ať identifikuju tělo, jako jediná žijící blízká osoba v Californii..
Po příjezdu do nemocnice jsem se ohlásila na příjmu, kde jsem čekala asi dvě a půl hodiny, než si mě převzal nějaký lékař. Jela jsem s ním výtahem až do suterénu, kde čekalo pár policistů, včetně dvou divných chlápků v košili. Ti chlapi vypadali docela děsivě, a než jsem se vůbec stihla zorientovat, začali ke mně mluvit. Byli to detektivové vyšetřující tu nehodu. Ptala jsem se jich, proč chtějí identifikovat tělo, když má u sebe doklady. ,,Protokol", odpověděl mi jeden z těch děsivě vypadajících košilkářů. Ty jejich protokoly... Po mém zorientování jsem viděla na stole v té bílé, chladem prolezné, dlaždičkované místnosti tělo, překryté bílým... Asi prostěradlem? Doktor tělo odkryl od hlavy po prsa, a já hned při prvním pohledu poznala Patricka. Jeho tvář byla zohyzděná, pořezaná a zakrvavená. V tu chvíli jsem pocítila to, co jsem nikdy v životě necítila. Prázdno. Necítila jsem ani smutek, vztek, nic. Bylo to jen chladné prázdno, při kterém jsem se sesunula k zemi tak rozhozená, že jsem nedokázala říct obyčejné slovo, natož smysluplnou větu.
Ze zbytku onoho večera si už moc nepamatuju, krom toho, že jsem byla odvezena policií domů. Tím začala má nejhorší část života, na kterou nejsem ani pyšná, ale ani si ji nevyčítám. Psychicky jsem tuhle věc nezvládla, a tak jsem spadla do složitých depresí. Přestala jsem vycházet z bytu, což bylo pro lidi, včetně mého šéfa omluvitelné. Věděli, co se mi stalo. Ovšem jak týdny ubíhaly, bylo to přijatelné čím dál tím méně. Dostala jsem výpověď v práci, bytem se prolínal zápach z bordelu, který jsem neuklízela, peníze ubývaly a já neměla ani na nájem. Z onoho bytu mě nakonec vystěhovali, a mně nezbývalo nic jiného, než se přestěhovat zpět k mým rodičům. Začala jsem každý den pít, den co den více a více, než se z toho stala závislost a já byla jednou nohou v kriminále, druhou nohou v hrobě.
Nebýt mých rodičů, byla bych buď mrtvá, nebo ve vězení. Byli to právě oni, kteří mě přihlásili na odvykačku, vyházeli mi všechen chlast a kontrolovali, co si beru domů a kam jdu. A upřímně? Dost mi to pomohlo. Dala jsem se opět do kupy, přestala jsem pít, a dala jsem se do pořádku nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Záležitost s Patrickem jsem si v hlavě urovnala a uvědomila si, že právě kvůli tomu chlastu umřel, a pokud nechci umřít i já, nesmím ten chlast vzít do ruky. Ovšem.. Co bych měla dělat? Z práce mě vyhodili, a já se potřebovala dostat zpět na vlastní nohy. Byla jsem v tom dost zoufalá, protože jsem nevěděla, co vlastně chci dělat. Do práce, ze které mě vyhodili mě zpět nechtěli, a já byla ztracená. Jednou mi můj otec řekl větu typu ,,Když nemůžeš pomoct sama sobě, pomož ostatním. Pomůžeš tím vědomě jiným, ale hlavně nevědomě sama sobě.". Na onu větu jsem si vzpomněla, když jsem po cestě z nákupu domů viděla na billboardu recruitment program od San Francisco Police Department, nad který jsem celé dny a noci přemýšlela.
Nebudu lhát, když jsem s tímhle nápadem přišla za rodinou, chtěli mi to vymluvit. Práce u policie je nebezpečná, můžu při tom umřít, nebo dokonce sama někoho zabít. Ale přeci jen, za zkoušku nic nedám... A tak přišel den, kdy jsem se nakonec do toho recruitment programu přihlásila. A světe div se, oni mě vzali. A tak přichází doposud nejzajímavější část mého života...
San Francisco Police Department...
Když mě kontaktovali z Recruitment and Training Unit kvůli osobnímu pohovoru, byla jsem štěstím bez sebe. Po přívalu štěstí mě zachvátila obrovská nervozita, která mě doprovázela až do onoho pohovoru, před kterým jsem ji ale stihla setřást. Po jeho úspěšném dokončení jsem se dozvěděla, že tohle je ta nejjednodušší část recruitmentu a mám hotové jedno procento ze sta. Říkala jsem si ale, co může být horšího, než pohovor? Ten chlápek, se kterým jsem mluvila vypadal drsně jak struhadlo, u kterého jsem čekala, kdy mě zastřelí. A co může být horšího k policii, než pohovor? Vše.
Následovaly psychotesty a fyzická zdatnost. Čas, který jsem strávila u plnění psychotestů jsem přestala počítat na osmé hodině. Nakonec to bylo ale něco okolo desíti hodin, podle času, kdy jsem přišla a kdy odešla. Deset hodin bez pití, jídla, pouze propiska v ruce a vyplňování. Říkala jsem si, že jestli nejsem mrdlá teď, tak po tom psychotestu už budu. Jak vlastně dopadl ten psychotest? To jsem se nikdy nedozvěděla, protože nám výsledky ani jednomu neřekli. Budu ale předpokládat, že když mě pozvali na fyzické testy, zřejmě jsem psychotesty prošla. Magor zase nejsem. Fyzické testy byl úplně jiný šálek kávy, než psychotesty. První hodinka byla vcelku v pohodě, instruktor nám povysvětlil pár věcí, ukázal co budeme dělat a pak... To celé přišlo. Sedy lehy, kliky, přitahování, sprint na sto metrů, běh na tisíc metrů, běh na tři tisíce metrů na čas, a já byla úplně mrtvá. Co mi ale dodávalo pozitivní nálady bylo to, když jsem za sebou viděla někoho horšího, než jsem byla já. Demotivace byla naopak ta, když mě ten, co pomalu upadal do bezvědomí předběhl. Ale co?.. Zvládla jsem to. Zuby nehty, ale zvládla. A že těch lidí, kteří vypadli jen na fyzických testech bylo požehnaně.
Střelba... To mě bavilo ze všeho nejvíce. Zbraň jsem v životě v ruce nedržela, a tak když jsem z té zbraně po několika desítkách hodině teorie a kupě stránek testů vystřelila, cítila jsem se úžasně. Trvalo nějakou chvíli, než se mi podařilo trefit vůbec do toho terče, ale snažila jsem se. Když jsem poprvé vystřelila z brokovnice, myslela jsem, že jsem přišla o ruku. ,,Držet pevně, ať vám ta zbraň z ruky nevyletí!", křičel na nás instruktor každou chvíli, a co neudělala Míša? Samozřejmě, že tu zbraň nedržela dostatečně pevně. Pohmožděné zápěstí a rameno byl ten nejmenší trest, který jsem dostala. Mínus padesát bodů ze střelby, a to jen pro nedodržení bezpečnosti. Dva body pryč, a nesplnila bych střelbu. Naštěstí mě zachránila střelba na terč, která mi přinesla úspěch.
Jízda s vozidlem byla největší bolest. Mám dojem, že mě z toho řízení nechali projít jen kvůli tomu, protože takové ztráty neměli za posledních deset let a nechtěli riskovat bankrot policie. Dosáhla jsem hodnosti Police Officer I., a následoval můj první den v terénu! Byla jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, a plná nadšení na tento den, který mi hned můj training officer pokazil.. Bruce se jmenoval, myslím. Bruce... Dál si to nepamatuji, něco na B... Připravit a umýt auto, připravit věci, zbraně, a tři hodiny z osmi hodinové patroly byly pryč. Jen co jsme sedli do auta a vyjeli ze stanice ven, zastavili jsme vozidlo. Krásná rodinka, muž, žena a malé dítě na zadních sedačkách. Než jsem se stihla vůbec zorientovat, vozidlo se rozjelo a já z poza zad uslyšela křik mého instruktora. ,,McCarthy, hni kurva tou prdelí do auta". Který magor ujíždí s dítětem v autě? První jednotka za vozidlem, a tak jsem nabyla povinnosti hlásit pozici. Po dvou minutách se můj instruktor naštval a při svém rychlém řízení a kličkování mezi vozidly mi vytrhl vysílačku z ruky. První den v terénu, a já měla nervy v kýblu. Ale instruktorovi se nedivím, v hlášení jsem zmatkovala a té rychlé jízdy jsem se tak bála, až jsem do té vysílačky mlela nesmysly.
A jak to vůbec dopadlo? Nezvládl řízení. Né instruktor. Ten, co ujížděl. Naboural do auta stojícího na červené. Přežilo jenom to dítě. S instruktorem jsme si po pár týdnech sedli, byli jsme docela fajn dvojka a já se od něj naučila spousty věcí. Jeho chování ze začátku chápu, nový bažant co si myslí, jaký je super policajt, přitom ví absolutní hovno.
Akademii jsem úspěšně splnila, nabyla spousty znalostí, které jsem k samostatné službě potřebovala, a tak jsem byla společně se svými kolegy z akademie povýšena na PO II., čímž jsem dostala možnosti samostatného patrolu! Tím začala má krásná kariéra u policie. Jak čas plynul, posouvala jsem se nejen se znalostmi a dovednostmi, ale i v kariérním růstu, což mě dostalo až na pozici PO III + 1, při které jsem byla přijata do metropolitan division. Zde jsem se seznámila se svým kamarádem Francisem. Společně s ním jsem zažila mnoho srandy, adrenalinu a zajímavých akcí. Kamarádi jsme do dnes, dokonce nejlepší. Vlastně díky němu tu stále na světě jsem, neboť mi nespočetněkrát zachránil život.
Ovšem, jak se říká. Vše se má v tom nejlepším utnout, a tak jsme oba dva odešli od policie. Plánovali jsme co se svými životy vlastně dál, kam se můžeme posunout. San Francisco byla sice naše domovina, rodná země, ale bylo to už ohrané. Chceme nový život, nové přátelé, nový začátek. A tak padl celkem vtipný návrh. ,,Co zkusit San Andreas?". Život na ostrově? Bože, co to je za nápad? Po chvíli smíchu a klepání si prstem na čelo jsem si řekla, proč vlastně ne. Nový začátek, to může být fajn. Přidal se k nám i můj bratr Matthew, a tak jsme si společně sbalili kufry, koupili letenky a ještě ten den sedli na letadlo s jistým cílem. Ostrov San Andreas.
A takhle začíná mé nové dobrodružství v San Andreas!...
((Bude doplněno - již děj z IC))
It had to start somewhere...
A taky, že začalo. Začalo to šestého února roku 1990, kdy světlo světa spatřila malá holčička, já. Krásných padesát jedna centimetrů a něco málo přes tři kila. Krásné ubrečené mimino, nebo alespoň tak mi to mamka říkala. Rodiče o mém jménu přemýšleli dlouho, a to ještě před početím. Kdybych byla kluk, jmenovala bych se Marty. Když jsem tohle slyšela poprvé, byl to ten nejsilnější okamžik, kdy jsem byla ráda za své pohlaví. Martyho bych nedala...
Abych pravdu řekla, do svých pěti let si vůbec nic nepamatuji. Přijde mi to, jako bych se v pěti letech objevila, kopli mě do zadku a řekli.. "Na, běž. Támhle tě čeká život". Malá Míša se z ničeho nic zjevila, a to společně s jejím příšerně otravným bratrem.
Nyní mi je třicet dva let, a já se po mnoha útrapách, ale i radosti rozhodla sepsat svůj životní příběh. Není to sice žádná magická story jako od Rowlingové, ale pamatujte si..
Jestli se cítíš hrozně, vždy je tu někdo horší.. Třeba Míša.
Ztracené mládí...
Celý svůj život, až doposud jsem žila na kraji San Francisca v malém, za to útulném domečku. Naše rodina třela bídu s nouzí, měli jsme sotva na zaplacení nájmu a energií, natož abychom nakoupili plnou lednici. Barák byl vlhký, prolezlý plísní. Po naší levé straně bydlel chlap, milý soused. Jmenoval se Joseph. Ke mně se choval podivuhodně vstřícně. Dostávala jsem od něj sladkosti, brával mě na ryby, různé slavnosti a poutě. Ty jsem milovala ze všech nejvíc, protože mi vždycky na cestu domů koupil obrovskou cukrovou vatu. Proč jsem zmínila podivuhodně? K mému bratrovi se choval úplně opačně, neměl ho rád. Josephovi byl starší osamělý muž, okolo sedmdesáti let, vysloužilý voják. Proč osamělý? Jeho žena a dcerka zemřely při dopravní nehodě s nějakým opilcem... O jeho rodině mi vyprávěl často, zažili jsme spolu spousty probrečených časů, ale ty nezabily naše časy plné smíchu a radosti. Dalo by se říct, že mi nahrazoval dědečka, který tu dobu byl již po smrti.
Co se s Josephem stalo nevím. Jednoho dne se odstěhoval, beze slova zmizel. V tu dobu jsem to nijak zvláštně nebrala, ačkoli se mi stýskalo, rychle jsem na to zapomněla. No co, byla jsem špunt.
Po naší pravé straně bydlel bezdětný pár, nosili takový divný styl.. Černé oblečení, řetězy, jezdili na motorkách. Oproti Josephovi byli právě oni dva ti nejhorší z ulice. Stephanie a Derrell, tak se jmenovali. Přes den byli věčně pryč, ráno nastartovali motorky a večer se opilí vrátili zpět domů, kde se celou noc buď hádali s křikem po celé ulici, čímž vzbudili nejen mě, ale i ostatní. Hádali se tak moc, až jsem slyšela rozbíjení skla, brekot, a občas i nějaké divné bouchání. Když se nehádali, tak spolu šukali.. To Stephanie sténání se ozývalo snad po celé Americe.
Jednoho večera to bylo tak strašné, až jsem se s brekem a plné tváři slz vlámala do ložnice svých rodičů s prosbou, ať to přestane. Můj otec nespal, byl z toho sténání a věčného bouchání postele o stěnu tak naštvaný, že se oblékl, chytil mě za ruku a šel semnou ke vchodu jejich domu. Když se dveře otevřely, viděla jsem nahého Derrella se... Ztopořeným penisem mířící přímo ke mně. Táta mi jednou rukou zakryl oči a přimáčkl si mě k němu, a tak jsem pouze poslouchala. Po krátké hádce Derrell řekl něco ve smyslu ,,Co kdyby s námi šla i ona?". Nevím, koho tím přesně Derrell myslel, ale podle toho, jak ho táta začal bít, asi myslel mě. Můj otec měl jediné štěstí, že přišla Stephanie, jejíž řev mého otce tak vylekal, až onoho mlácení nechal, chytil mě za ruku a odvedl mě do postele. Tu noc jsem mohla už v klidu spát.
Jak to ale dopadlo se Stephanie a Derrellem? O pár dní po onom incidentu s mým otcem nás vzbudili hlasité sirény a blikající ulice modro červené barvy. Než jsem se stihla podívat z okna, z chodby pod společným pokojem svého bratra se rozeznělo hlasité bušení na dveře s křikem ,,Policie, otevřete dveře". Nevěděla jsem co se děje, a tak mé rychlé kroky vedly pouze jedním směrem... K mámě. Trvalo mi pár let, než jsem vůbec pochopila co se stalo. Derrell se onoho večera se Stephanie hádal tolik, až ji zabil. Prý se zhroutil a udal se, proto o tom policie věděla tak brzy. Když si na to tak zpětně zavzpomínám, stejně by tahle situace dřív, či později přišla.
I přes tyhle nepříjemnosti, bídě a nouzi, nedostatku jídla a oblečení jsem byla ráda, že tomu mohu říkat domov.
Tím jsem vám představila naše zajímavé sousedy, ale co vlastně má rodina?.. Začneme u bratra.
Můj bratr se narodil o dva roky později, jak já. Už od narození to byl strašný uplakánek, a to bylo oproti mně co říct. Od rodičů dostal jméno Matthew, a tak se rodina McCarthyových rozrostla zase o trochu více. S bráchou vycházím naštěstí nejlépe, než s ostatními členy rodiny. I přesto, že jsem pouze o dva roky starší, asi o hlavu menší a celkově jsem oproti němu takový špuntík, klidně bych se za něj bila, i když by to bylo předem prohrané. Nemyslete si ale, že náš vztah byl tak nudně růžový celou dobu! Zažili jsme spolu nejen takové ty sourozenecké spory, ale i něco, co by se v dnešní době dalo považovat jako pokus o vraždu.
Neberte si to zle, nebylo to naschvál.. Měli jste ho ale vidět, když jsem mu na jeho kole porušila brzdy a poslala z toho velkého kopce dolů. Můj zákeřný, až ďábelský smích přerušil pohled na Matthewovo tělo ležící bez známek čehokoliv, čemu by se dalo říct "Sranda, ne? Vstaň a nedělej Zagorku". Matthew ležel na silnici pod tím velkým kopcem, nehýbal se a já poznala, že jsem něco posrala. Rozeběhla jsem se z kopce dolů a běžela, co mi plíce stačily, dokud jsem nepřiběhla k němu a neuviděla tu hrůzu... Jeho tělo leželo vedle toho bicyklu, doslova ve tvaru svastiky. Nějaký náhodný řidič zavolal na 911. Na místo přijeli nejen záchranáři, ale i hasiči a to nejhorší... I policajti. Samozřejmě zjistili, že to kolo bylo předtím poškozeno a já se s neuvěřitelnou tíhou viny přiznala. Naštěstí pro mě, a i tomu, že z toho nakonec díkybohu vyvázl celkem v pohodě, nechali policajti celou věc vyřešit mé rodiče.
Když už jsme u těch mých rodičů, krátce vám je představím. Můj otec se jmenuje Theodor McCarthy, pracoval jako automechanik v jedné skromné dílně v centru. Vlastně jen díky jeho vysokému platu kvůli umístění dílny jsme neskončili na ulici. Má maminka, Samantha McCarthy pracovala jako prodavačka v jednom supermarketu. Nevydělala si tolik peněz, jako tatík, ale měla levnější potraviny. Teď už jsou v důchodu, užívají si života v novém domě, bez starostí, jestli se jim zhroutí střecha na hlavu. Čas od času je jezdíme s bráchou na pár dní navštěvovat, aby věděli, že je milujeme.
Život v knihách...
Už od doby, co jsem začala chodit na Lowellovu střední školu jsem spadla do učení jako abstinent po tří měsíční pauze do heráku. Lowellova střední škola byla pro mě prestižní záležitost. Byla to jediná možnost od útěku do přijatelnější společnosti, kam jsem... Upřímně řečeno moc nezapadala. Co si budem, holka v ne moc přijatelném oblečení mezi spolužáky, oblečených do značkových hadrů s rodiči právníků a doktorů. Prvních pár měsíců na škole bylo nejhorších. Dá se říct, že jsem přežívala pouze díky své roztomilosti. Ačkoli to zní egoisticky, je to pravda.
Po těch pár měsících ale má roztomilost přestala účinkovat, protože si na ni už všichni zvykli. Ucítila jsem povinnost najít si do svého učení nějakou brigádu, kterou se mi po třech týdnech hledání podařilo konečně najít! Bude to znít zřejmě jako takové to klasické klišé Amerického puberťáka, ale najali mě brigádně jako servírku. Nebyl to žádný kariérní skvost, ale za ty peníze to stálo. Po obdržení první výplaty jsem neodolala, a koupila si nějaké pěkné oblečení na sebe, nějaké malovátky a další zbytečnosti. Zbytek mých vydělaných peněz jsem předala rodičům, a ačkoli to nebylo moc, na to jídlo to perfektně stačilo. Když si našel brigádu i brácha, cítili jsme se jako v ráji.
Do té brigády jsem ovšem musela myslet i na školu, ve které se mi ne příliš dařilo. Věčně jsem zapomínala na domácí úlohy a projekty, které mi způsobovaly horší prospěch. Nestíhala jsem se učit a tak jsem dostávala špatné hodnocení z dosti předmětů, a to hlavně matematiky. Bože, jak já tu učitelku nenáviděla. Stará protivná bába, které jste se zeptali na pomoc a ona vás místo pomoci seřvala, že jste hloupí. Nevěděla jsem, co vlastně budu dělat dál. Odejít, nebo zůstat a snažit se? Co jsem ale naopak věděla bylo to, že pokud se brzo nerozhodnu, vyloučí mě.
A v tom nejhorším období se z čista jasna objevil Lucas. Abych vám ho trochu představila, Lucas byl takový ten týpek, který se neučil, hrál fotbal a byl to takovej ten nejznámější týpek na škole. Co mě ale udivovalo bylo to, že měl ze všech ten nejlepší průměr, a to se přitom neučil. Div se světe, přesně tenhle Lucas se mi nabídl, že mi s tím učením nakonec pomůže. Jsme opět u té klasické klišé, ale Lucas mi opravdu pomohl. Díky němu jsem si opravila svůj průměr, škola mě začala bavit a já se cítila v té pubertální společnosti vítaná. Také mi u jeho otce, který vedl kurzy Angličtiny pro přistěhovalce zařídil pomocnickou práci, při které jsem si vydělala dvojnásobně více peněz, a to za méně práce a času.
Bylo to tak skvělé, až jsem si uvědomila, že to nedělá kvůli lepšímu pocitu, nebo protože je skvělý člověk, ale kvůli mně. A co si budeme, ten kluk mě sakra přitahoval. Dávali jsme si vzájemné signály, na které jsme ale ani jeden nenašli odvahu zareagovat... Tedy až do té doby, než mě pozval na rande. Jednoho krásného večera tak započal náš krásný vztah, který bohužel trval pouze do konce střední školy. Ale nelituju toho. Vzpomínky od prvního sexu až po noci strávené na pláži pozorujíc hvězdy ve mně zůstanou až do smrti.
V roce 2010 jsem zakončila své studium na Lowellovce, získala jsem diplom a oslavovala úspěšné zakončení střední. Následovaly dny a noci probrečené nad rozpadem našeho vztahu s Lucasem, kvůli jeho vybrané univerzitě, která byla bohužel až v Evropě. A vztahy na dálku, obzvláště u tak mladých lidí nikdy nedopadá dobře. Nadešel ale výběr univerzity.
USF School of Law,
Ano, podle názvu tipujete správně. Práva. Díky našetřeným penězům a studentské půjčce jsem se na tuhle soukromou školu mohla přihlásit, a díky skvělému prospěchu díky Lucasovi jsem byla přijata. Myslela jsem si, že právničina bude mým gustem a zbořím právnické rekordy. Opak byl byl pravdou... Ta škola mě vůbec nebavila, ale školné bylo zaplacené a půjčka na mé jméno tak vysoká, že jsem z ní prostě odejít nemohla.
Jak čas plynul, na té škole jsem si celkem zvykla. Během pár dní jsem si našla skvělé přátele, díky kterým jsem tam ty roky učení, válení se v knihách a útrpné nudy přežila. Abych neobtěžovala své rodiče a nepřidávala jim na práci, bydlela jsem v kampusu se svými přáteli. I přes rozpad našeho vztahu s Lucasem mě jeho otec z práce nevyhodil, ba naopak. Byl rád, že jsem zůstala, a tak jsem si život v kampusu mohla zpříjemnit penězi, které jsem vydělala.
Můj pobyt v kampusu a studium zpříjemňovaly nejen kamarádky, ale i můj nový kamarád, který se po pár měsících stal mým novým přítelem, Patrick. O něm sice sepíši kapitolu samostatnou, protože je na delší povídání, ale krátce vám ho představím. S Patrickem jsem se seznámila při přednášce, která nebavila nejen mě, ale i jeho. Dali jsme se do dlouhého, a vcelku zajímavého povídání o sériových vrazích, což není sice vhodné téma pro první setkání, ale jeho humor mě tak zaujal, že si v mém srdci našel speciální místo.
Ačkoli jsem svého výběru školy litovala, potkala jsem neuvěřitelné lidi a zažila tolik krásných vzpomínek, na které postupem času ráda vzpomínám. V roce 2016 jsem úspěšně dostudovala a získala si tak titul LL.M., kterého jsem sice moc nevyužila, ale v mých dalších krocích života mi rozhodně pomohl.
A jaké kroky to vlastně byly? Dozvíte se brzy...
Životní změna...
Rok 2016 byl pro mě snad tím nejkrušnějším rokem mého života. Po úspěšném studiu a setkáním s Patrickem jsem si žila vcelku dobře. Našla jsem si dobrou práci v kanclu, kde jsem vyplňovala různé formuláře pro firmu. Nebyla to žádná vzrušující práce, ale byly to docela dobré peníze za málo času a námahy. Společně s Patrickem jsme si našli útulný byt v centru, který byl sice dražší, než jsme původně plánovali, ale co. Peníze byly.
S Patrickem jsem strávila všechen svůj volný čas, jako on strávil všechen svůj volný čas semnou. Díky tomu jsem poznala Patricka kamaráda, Boba. Když jsem jeho jméno slyšela poprvé, vzpomněla jsem si na SpongeBoba. Patrick a SpongeBob. Věčně jsem si z nich kvůli tomu dělala srandu, neuvěřitelně mě to bavilo. Vypadali otráveně, když na to přišlo, ale věřím tomu, že to chápali. Byli jsme strašně nerozlučná trojka. Patrick, SpongeBob a Sandy, to jsem byla já, byla to jen přezdívka. Jak já ji nenáviděla. Vždy, když mi řekli Sandy, litovala jsem toho, že jsem na toho pitomého SpongeBoba vůbec kdy narazila. Ale upřímně? Bylo to fajn... Takové ty typické večírky, bowlingové akce a filmové večery, ty mě bavily ze všeho nejvíc.
Bohužel, tenhle ideál byl pokažen úplnou pitomostí. S Bobem jsem se začala postupem času bavit víc a víc, což nepřinášelo žádné dobroty. Patrick sice nebyl žádný žárlivec, ve vztahu byl více méně benevolentní. A když se jeho holka začala bavit s jeho nejlepším kámošem víc, než s ním, začalo ho to srát. Nedivím se mu, vadilo by mi to taky, ale nic zlého v tom nebylo. Patrick to tak bohužel ale nebral... Alkohol se stal jeho dobrým kamarádem, a my se tak den co den hádali, klidně o úplných blbostech. Hlavním předmětem hádek byl ale Bob. S Bobem kvůli tomu ztratil kontakt nejen Patrick, ale i já, což na věci vůbec nic nezměnilo. Co jsem se dozvěděla, Bob narukoval do armády a odletěl na východ na misi, od té doby jsem o něm neslyšela.
Jak čas plynul, Patrickova záliba v alkoholu se zhoršovala čím dál tím více, což mě utápělo. Věděla jsem, že je to z větší části kvůli mně, a já se to snažila zachránit. Mé telefonní číslo se na tísňové lince objevovalo častěji, než bylo zdrávo. Nepomohly ani terapie, na které jsem Patricka přihlašovala, a chodila na ně s ním. Po dvou hodinové terapii jsme došli domů, a Patrick si okamžitě otevřel další flašku.
Nastal jeden večer, který se mi vryl do paměti. Když jsem onoho večera přišla domů z práce, plná vyčerpáním, našla jsem ho ležet opilého na gauči. Mé emoce bouchly a já se neudržela, vznikla další hádka. Hádali jsme se celou hodinu, křičeli, házeli nádobím, hotová Italská domácnost. Zašlo to tak daleko, až jsem Patricka z bytu vyhodila. Naštval se, vzal si klíčky od auta a utekl. To, že si vzal auto jsem si uvědomila až poté, co z bytu odešel. Telefon si samozřejmě nechal doma, a já tak neměla možnost ho zastavit. Zavolala jsem na 911 a nahlásila opilého řidiče, doufajíc, že ho zastaví, než si něco udělá. Tuhle myšlenku mi pozdě ráno pokazil telefonát z centrální nemocnice. Rozespalá jsem zvedla telefon, když mi po pár vteřinách zmizely všechny emoce z obličeje, a já plná vyděšením upustila telefon na zem. Patrick měl dopravní nehodu, policie našla převrácené vozidlo, ve kterém byla mrtvá osoba, on. Na následky svého zranění zemřel na místě, prý udělali vše, co bylo v jejich silách... Kecy, zasrané kecy, nic víc. Chtěli po mně, ať identifikuju tělo, jako jediná žijící blízká osoba v Californii..
Po příjezdu do nemocnice jsem se ohlásila na příjmu, kde jsem čekala asi dvě a půl hodiny, než si mě převzal nějaký lékař. Jela jsem s ním výtahem až do suterénu, kde čekalo pár policistů, včetně dvou divných chlápků v košili. Ti chlapi vypadali docela děsivě, a než jsem se vůbec stihla zorientovat, začali ke mně mluvit. Byli to detektivové vyšetřující tu nehodu. Ptala jsem se jich, proč chtějí identifikovat tělo, když má u sebe doklady. ,,Protokol", odpověděl mi jeden z těch děsivě vypadajících košilkářů. Ty jejich protokoly... Po mém zorientování jsem viděla na stole v té bílé, chladem prolezné, dlaždičkované místnosti tělo, překryté bílým... Asi prostěradlem? Doktor tělo odkryl od hlavy po prsa, a já hned při prvním pohledu poznala Patricka. Jeho tvář byla zohyzděná, pořezaná a zakrvavená. V tu chvíli jsem pocítila to, co jsem nikdy v životě necítila. Prázdno. Necítila jsem ani smutek, vztek, nic. Bylo to jen chladné prázdno, při kterém jsem se sesunula k zemi tak rozhozená, že jsem nedokázala říct obyčejné slovo, natož smysluplnou větu.
Ze zbytku onoho večera si už moc nepamatuju, krom toho, že jsem byla odvezena policií domů. Tím začala má nejhorší část života, na kterou nejsem ani pyšná, ale ani si ji nevyčítám. Psychicky jsem tuhle věc nezvládla, a tak jsem spadla do složitých depresí. Přestala jsem vycházet z bytu, což bylo pro lidi, včetně mého šéfa omluvitelné. Věděli, co se mi stalo. Ovšem jak týdny ubíhaly, bylo to přijatelné čím dál tím méně. Dostala jsem výpověď v práci, bytem se prolínal zápach z bordelu, který jsem neuklízela, peníze ubývaly a já neměla ani na nájem. Z onoho bytu mě nakonec vystěhovali, a mně nezbývalo nic jiného, než se přestěhovat zpět k mým rodičům. Začala jsem každý den pít, den co den více a více, než se z toho stala závislost a já byla jednou nohou v kriminále, druhou nohou v hrobě.
Nebýt mých rodičů, byla bych buď mrtvá, nebo ve vězení. Byli to právě oni, kteří mě přihlásili na odvykačku, vyházeli mi všechen chlast a kontrolovali, co si beru domů a kam jdu. A upřímně? Dost mi to pomohlo. Dala jsem se opět do kupy, přestala jsem pít, a dala jsem se do pořádku nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Záležitost s Patrickem jsem si v hlavě urovnala a uvědomila si, že právě kvůli tomu chlastu umřel, a pokud nechci umřít i já, nesmím ten chlast vzít do ruky. Ovšem.. Co bych měla dělat? Z práce mě vyhodili, a já se potřebovala dostat zpět na vlastní nohy. Byla jsem v tom dost zoufalá, protože jsem nevěděla, co vlastně chci dělat. Do práce, ze které mě vyhodili mě zpět nechtěli, a já byla ztracená. Jednou mi můj otec řekl větu typu ,,Když nemůžeš pomoct sama sobě, pomož ostatním. Pomůžeš tím vědomě jiným, ale hlavně nevědomě sama sobě.". Na onu větu jsem si vzpomněla, když jsem po cestě z nákupu domů viděla na billboardu recruitment program od San Francisco Police Department, nad který jsem celé dny a noci přemýšlela.
Nebudu lhát, když jsem s tímhle nápadem přišla za rodinou, chtěli mi to vymluvit. Práce u policie je nebezpečná, můžu při tom umřít, nebo dokonce sama někoho zabít. Ale přeci jen, za zkoušku nic nedám... A tak přišel den, kdy jsem se nakonec do toho recruitment programu přihlásila. A světe div se, oni mě vzali. A tak přichází doposud nejzajímavější část mého života...
San Francisco Police Department...
Když mě kontaktovali z Recruitment and Training Unit kvůli osobnímu pohovoru, byla jsem štěstím bez sebe. Po přívalu štěstí mě zachvátila obrovská nervozita, která mě doprovázela až do onoho pohovoru, před kterým jsem ji ale stihla setřást. Po jeho úspěšném dokončení jsem se dozvěděla, že tohle je ta nejjednodušší část recruitmentu a mám hotové jedno procento ze sta. Říkala jsem si ale, co může být horšího, než pohovor? Ten chlápek, se kterým jsem mluvila vypadal drsně jak struhadlo, u kterého jsem čekala, kdy mě zastřelí. A co může být horšího k policii, než pohovor? Vše.
Následovaly psychotesty a fyzická zdatnost. Čas, který jsem strávila u plnění psychotestů jsem přestala počítat na osmé hodině. Nakonec to bylo ale něco okolo desíti hodin, podle času, kdy jsem přišla a kdy odešla. Deset hodin bez pití, jídla, pouze propiska v ruce a vyplňování. Říkala jsem si, že jestli nejsem mrdlá teď, tak po tom psychotestu už budu. Jak vlastně dopadl ten psychotest? To jsem se nikdy nedozvěděla, protože nám výsledky ani jednomu neřekli. Budu ale předpokládat, že když mě pozvali na fyzické testy, zřejmě jsem psychotesty prošla. Magor zase nejsem. Fyzické testy byl úplně jiný šálek kávy, než psychotesty. První hodinka byla vcelku v pohodě, instruktor nám povysvětlil pár věcí, ukázal co budeme dělat a pak... To celé přišlo. Sedy lehy, kliky, přitahování, sprint na sto metrů, běh na tisíc metrů, běh na tři tisíce metrů na čas, a já byla úplně mrtvá. Co mi ale dodávalo pozitivní nálady bylo to, když jsem za sebou viděla někoho horšího, než jsem byla já. Demotivace byla naopak ta, když mě ten, co pomalu upadal do bezvědomí předběhl. Ale co?.. Zvládla jsem to. Zuby nehty, ale zvládla. A že těch lidí, kteří vypadli jen na fyzických testech bylo požehnaně.
Střelba... To mě bavilo ze všeho nejvíce. Zbraň jsem v životě v ruce nedržela, a tak když jsem z té zbraně po několika desítkách hodině teorie a kupě stránek testů vystřelila, cítila jsem se úžasně. Trvalo nějakou chvíli, než se mi podařilo trefit vůbec do toho terče, ale snažila jsem se. Když jsem poprvé vystřelila z brokovnice, myslela jsem, že jsem přišla o ruku. ,,Držet pevně, ať vám ta zbraň z ruky nevyletí!", křičel na nás instruktor každou chvíli, a co neudělala Míša? Samozřejmě, že tu zbraň nedržela dostatečně pevně. Pohmožděné zápěstí a rameno byl ten nejmenší trest, který jsem dostala. Mínus padesát bodů ze střelby, a to jen pro nedodržení bezpečnosti. Dva body pryč, a nesplnila bych střelbu. Naštěstí mě zachránila střelba na terč, která mi přinesla úspěch.
Jízda s vozidlem byla největší bolest. Mám dojem, že mě z toho řízení nechali projít jen kvůli tomu, protože takové ztráty neměli za posledních deset let a nechtěli riskovat bankrot policie. Dosáhla jsem hodnosti Police Officer I., a následoval můj první den v terénu! Byla jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, a plná nadšení na tento den, který mi hned můj training officer pokazil.. Bruce se jmenoval, myslím. Bruce... Dál si to nepamatuji, něco na B... Připravit a umýt auto, připravit věci, zbraně, a tři hodiny z osmi hodinové patroly byly pryč. Jen co jsme sedli do auta a vyjeli ze stanice ven, zastavili jsme vozidlo. Krásná rodinka, muž, žena a malé dítě na zadních sedačkách. Než jsem se stihla vůbec zorientovat, vozidlo se rozjelo a já z poza zad uslyšela křik mého instruktora. ,,McCarthy, hni kurva tou prdelí do auta". Který magor ujíždí s dítětem v autě? První jednotka za vozidlem, a tak jsem nabyla povinnosti hlásit pozici. Po dvou minutách se můj instruktor naštval a při svém rychlém řízení a kličkování mezi vozidly mi vytrhl vysílačku z ruky. První den v terénu, a já měla nervy v kýblu. Ale instruktorovi se nedivím, v hlášení jsem zmatkovala a té rychlé jízdy jsem se tak bála, až jsem do té vysílačky mlela nesmysly.
A jak to vůbec dopadlo? Nezvládl řízení. Né instruktor. Ten, co ujížděl. Naboural do auta stojícího na červené. Přežilo jenom to dítě. S instruktorem jsme si po pár týdnech sedli, byli jsme docela fajn dvojka a já se od něj naučila spousty věcí. Jeho chování ze začátku chápu, nový bažant co si myslí, jaký je super policajt, přitom ví absolutní hovno.
Akademii jsem úspěšně splnila, nabyla spousty znalostí, které jsem k samostatné službě potřebovala, a tak jsem byla společně se svými kolegy z akademie povýšena na PO II., čímž jsem dostala možnosti samostatného patrolu! Tím začala má krásná kariéra u policie. Jak čas plynul, posouvala jsem se nejen se znalostmi a dovednostmi, ale i v kariérním růstu, což mě dostalo až na pozici PO III + 1, při které jsem byla přijata do metropolitan division. Zde jsem se seznámila se svým kamarádem Francisem. Společně s ním jsem zažila mnoho srandy, adrenalinu a zajímavých akcí. Kamarádi jsme do dnes, dokonce nejlepší. Vlastně díky němu tu stále na světě jsem, neboť mi nespočetněkrát zachránil život.
Ovšem, jak se říká. Vše se má v tom nejlepším utnout, a tak jsme oba dva odešli od policie. Plánovali jsme co se svými životy vlastně dál, kam se můžeme posunout. San Francisco byla sice naše domovina, rodná země, ale bylo to už ohrané. Chceme nový život, nové přátelé, nový začátek. A tak padl celkem vtipný návrh. ,,Co zkusit San Andreas?". Život na ostrově? Bože, co to je za nápad? Po chvíli smíchu a klepání si prstem na čelo jsem si řekla, proč vlastně ne. Nový začátek, to může být fajn. Přidal se k nám i můj bratr Matthew, a tak jsme si společně sbalili kufry, koupili letenky a ještě ten den sedli na letadlo s jistým cílem. Ostrov San Andreas.
A takhle začíná mé nové dobrodružství v San Andreas!...
((Bude doplněno - již děj z IC))
SovietDog 
KIK0