🕵️♂️ Životní příběh Pedra Guzmana 🕵️♂️
Jmenuji se Pedro Guzman, narodil jsem se dne 5. srpna roku 1982 v Mexiku, celkem nebezpečné zemi a to konkrétně ve státě Guanajuato a městečku León. Moje rodina nijak bohatá nebyla, otec sloužil u dopravní policie na oddělení CEPOL Poniente v Leónu. Moje matka byla v domácnosti a celé moje mládí se o mně starala, protože otec by pořád v práci. Nebudu lhát, když řeknu, že to pro mně bylo lepší.
Otec byl docela mrzout, moc chvil v dětství se mnou neprožil. Na svojí práci byl hrdej, víc jak na cokoliv jinýho. Když už byl doma, tak jsem jej zahlcoval otázkami co dělal ve službě a celkově se o jeho práci zajímal. Bohužel moc sdílný nebyl, takže to většinou skončilo odpálkováním, že je to jedno. Na základní škole jsem byl průměrným studentem. Nejradši bych se v té době věnoval čemukoliv jinému, než škole. Protože matka věděla, že se o tátovu práci zajímám, tak mi kupovala skoro každý měsíc novou detektivku. Sice táta nic s kriminálkou společného neměl, ale mně to stačilo. Vždycky jsem jí přečetl do týdne a pak jsem znovu otravoval otce s otázkami, které jsem zjistil v knize.
Základní školou jsem prošel úspěšně, s celkem dobrým prospěchem. Když přišlo na rozhodnutí, kam se vydat na střední školu, tak jsem si zvolil práva. Chtěl jsem se stát státním zástupcem. V té době jsem si myslel, že by mě to bavilo, ale jak jsem nakonec zjistil - vůbec. Práva byli velice repetitivní a škola nezáživná, nojo Mexiko. Otec za školu platil, takže když jsem za ním přišel, že bych jí chtěl změnit, tak mě poslal pryč, že to nechce vůbec slyšet a tu školu prostě dodělám, ať chci nebo ne. Takže mi nezbývalo nic jiného, než tak udělat.
Po škole jsem si rozhodl sám vydělat na vysokou školu, abych nemusel skončit jako právník. Volba byla jasná. Měl jsem zájem jít na vysokou školu kriminalistiky. Začal jsem pracovat jako soudní zapisovatel, což nebyla dobře ohodnocená práce, ale aspoň jsem jednou za čas byl té kriminální činnosti blízko, při soudním jednání. Po pár letech jsem měl něco naspořeno, tak jsem si na školu podal přihlášku, a byl jsem přijat na CLEU v Leónu. Zde jsem zažil zásadní změnu v životě. Konečně něco, co mě naplňovalo a já se o to mohl zajímat. Odborné předměty mě k sobě přitahovali nejvíc. Analýza rizik, kriminalistika, psychologie, krizové řízení, trestní právo, forenzní disciplíny a tak dále. Soustředil jsem se jak nejvíc to šlo, ale jelikož mě to bavilo, tak to šlo samo. Byl jsem perfektní student s výborným prospěchem.
Když jsem školu dodělal, tak jsem se šel zapsat na stejnou pobočku policie, kde pracoval můj otec, avšak do kriminalistického oddělení. Akademií jsem prošel taktéž výborně a to i v oblastech práva, kde moji kolegové pokulhávali. Právnická střední se mi vyplatila. Poté jsem byl nasazen na první případy. Na začátku jsem řešil převážně administrativu v kanceláři, ale postupem času jsem byl nasazen i v terénu. Mexiko je stát plný kriminálníků, takže se pořád něco dělo. Nejhorší ze všeho bylo řešit organizovaný zločin, který v Mexiku řádil jak hmyz v deštném pralese. Při jeho řešení jsem občasně narazil na korupci v našem sboru. Hrůza. Jak se někdo může oddat ochraně zákona, a pak sloužit i na druhé straně.
V té době byl na nejvyšším prioritním stupni Mexický kartel - Cártel de Jalisco Nueva Generación, jestli se mu tak vůbec dá říkat. Jsou to spíše teroristé, nebo soukromá nelegální armáda. Řešil jsem je aktivně asi 5 let, než jsem narazil. Na co se ptáte? Zase korupci. Byli jsme zrovnu blízko u zatčení jednoho z nejvyšších operativců kartelu. Měli jsme napíchnuté jejich telefony, a jen čekali, až se ukáže, aby jsme jej mohli sebrat. Zrovna jsme dostali zprávu o jeho pohybu, tak jsme začali připravovat zásah. V tu chvíli k nám přišel kapitán, který zásah přerušil a rovnou si mě zavolal do kanceláře. Začal mě obviňovat z korupce. Prý jsem vedl naší skupinu do záhuby. Idiot. Sám zamezil zásah, aby jsme toho operativce nedostali, a ještě bude obviňovat mě? Hrůza. Jedenáct let jsem čestně sloužil našemu odboru, a teď na mě vytáhne tohle? Nečekal jsem, že z toho bude tak radikální závěr, ale na místě mě propustil. Takový hněv jsem ještě nezažil. Odznak jsem odhodil na stůl, sebral jsem se, zabalil si kancelář a odešel. Už nikdy se tam nevrátím.
Chtěl jsem se odstěhovat někam, kde mě nebude srát korupce. Někam do ameriky, jsem si říkal. Hledal jsem podle kriminality. Poté jsem narazil na něco velice zajímavého. Ostrovní stát San Andreas. Kriminalita na stropech indexu. Rozhodl jsem se přidat do tamního oddělení. Ještě ten den jsem si začal balit věci a koupil si letenky. Snad poprvé v životě jsem zažil zájem svého otce, který se mě ptal, co se stalo a kam se sakra balím. Vše jsem mu sdělil. Otec o tom zkorumpovaném kapitánovi samozřejmě věděl, a začal mi o něm vyprávět. V ten moment jsem ho přerušil, že o tom nechci slyšet. Akorát bych se víc nasral, a ještě zjistil, že otec v tom má prsty taky. Po pár hodinách jsem odjel na letiště a se svými věcmi přeletěl do San Andreas.
Na letišti jsem požádal o občanství a k mému údivu, to ani netrvalo dlouho a vyfasoval jsem občanku a pas. Byl jsem občan, jakoby jsem luskl prsty. Ani se nedivím, že je kriminalita tak vysoká, když se může nastěhovat kdokoliv a hned ještě dostane občanství. Zkuste získat občanství v americe jako Mexikánec, to zažijete peklo. No, abych se držel tématu. Pronajal jsem si skromný byteček ve městečku Fort Carson a tam si vybalil věci. Nečekal jsem dlouho, zavolal jsem si taxík a nechal se odvézt k dopravnímu úřadu, kde jsem si vyřešil řidičské oprávnění a další licence. Naspořeno jsem trochu měl, tak jsem si byt vybavil a koupil jsem si loď, abych ve volném čase mohl chodit na ryby. Když jsem se po náročném dni konečně dostal domů, tak jsem si napsal přihlášku k Policii San Andreas.
Čekal jsem asi deset dní, za ten čas jsem seděl doma u počítače a pročítal si legislativu státu, abych vůbec byl v obraze co se týče místních zákonů. 13.1.2023 jsem byl přijat. Za dva dny jsem přišel jsem na pohovor. Společně se mnou tam čekali další přijatí. Nějaký Matthew Hill, Rebecca Fields, Barney Highlighter, Emily Gloss a Arianna Aiello. Nikoho z nich jsem v té době ještě neznal. Pár minut po sedmé hodině ze zavřených dveří vyšla nějaká paní s černými vlasy a fialovými melíry. Pozdravila nás a ukázala nám směr do učebny ve druhém patře. Usadili jsme se a po chvilce vešla stejná paní do místnosti společně s dvěma pány. Nejprve se nám představil kapitán Steve Zayas, posléze představil i kolegy co přišli s ním, poručíka Theodora Liechtensteina a praporčíka Lenu Kneynsberg. Ta nám poté i vysvětlila, jak probíhá akademie, jak ji dokončit a další záležitosti.
Poté si nás rozdělili do dvojic a odebrali si nás do kanceláří udělat pohovor. Já jsem šel s praporčíkem Kneynsbergovou. Tam jsem nějak obhájil svůj životopis, který jsem jim poslal, povykládal něco o svých zkušenostech a znalostech. Pak mi poslán test ISAZ, který jsem vyplnil nejlépe, jak jsem mohl a naštěstí jsem prošel. Byl jsem rád. Poté jsem byl zařazen do místní akademie, kde jsem měl s FTO odpatrolovat 15 hodin. Času jsem měl dost, takže jsem se do toho vrhal skoro každý den.
Jenže, pak přišel další zlom v mém životě. U policie jsem nebyl ani 10 dní, a musel jsem se vrátit do Mexika, mého otce při službě několikrát postřelili, byl na tom hodně špatně. Matka mi volala a byla na tom psychicky velice špatně. Neváhal jsem a letěl jsem. Požádal jsem si o dovolenou, ale to jsem ještě nevěděl, jak dlouho budu muset v Mexiku zůstat. Otec přišel o obě nohy a nemohl se vůbec hýbat. Ležel v nemocnici a doktoři mu nedávali moc času. Musel jsem se o něj starat. Po asi měsíci mě z Policie San Andreas vyhodili. Ani jsem se nedivil. Policista v akademii a nevykazuje žádnou aktivitu. Nemohl jsem jít zpět.
O svou rodinu jsem se staral asi deset měsíců, oba rodiče mi pak umřeli. Matka odešla pár týdnů po otci, asi jí to vzalo tak moc, že tělo to nezvládlo taktéž. Vyřešil jsem vše okolo toho. Taky to pro mně bylo těžké, ale život šel dál. Oba rodiče jsem nechal pohřbít, prodal jsem rodinný dům a vyřešil dědictví. Poté jsem se vrátil do San Andreas, kde jsem se znovu přihlásil k policejnímu sboru. Abych řekl pravdu, bál jsem se, že mě tentokrát nepřijmou. Museli mě vyhodit, protože jsem nic nedělal, takže proč by mě měli brát znovu? K mému překvapení, mě znovu přijali. Pohovor se měl konat 14.1.2024, takže skoro přesně rok, od toho, kdy jsem byl přijat naposled. Šťastná náhodička.
Na stanici jsem se raději dostavil dřív, už jsem tam vysedával od 18:15 a mezitím si prohlížel postupně přicházející budoucí kolegy. První přišel za postarší černoch, který se jmenoval Shamus Garbo, za ním Mikayla Swanson. Pár minut po 19. hodině se otevřeli dveře a opět, jako před rokem z nich vyšla paní Kneynsberg, tedy, teď už Zayas, vzala si kapitána Steva Zayase. Znovu jsme byli všichni usazeni do učebny, kde jsme si zrekapitulovali co je to akademie. Poté jsme společně s panem Garbem šli do kanceláře s oba Zayasovými.
Odpovídal jsem podobně co posledně, přeci jen se v mém životě nic, co by se týkalo profese, nezměnilo. Tudíž jsem jen dodal, proč jsem vlastně musel ze sboru odejít. Popsal své slabé a silné stránky. Přijat jsem byl a akademii jsem dokončil za 4 dny. Celkem jsem se do toho opřel, nebudu lhát. Byl jsem povýšen na hodnost strážmistra a konečně jsem mohl samostatně chodit na patroly. I když pouze s vozy, se kterými jsem chytil málokterého ujíždějícího. Za pár dní po povýšení se stalo mé úplně první vykrádání banky v Palomino Creek, a divte se, ale je to celkem běžná záležitost.
Po příjezdu na místo se v bance nacházel pouze jeden podezřelý, který držel nůž pod krkem zaměstnancům banky, a vyhrožoval, že pokud mu neumožníme volný útěk, tak jej podřeže. Později jsem zjistil, že tato taktika je skoro na denním pořádku. Suspecta jsem při útěku naštěstí z motorky sestřelili, ale to jsme ještě nevěděli, že má poblíž posilu. Začal jsem jej zatýkat a zrovna, když jsem jej usazoval do policejního vozu po nás začal střílet další muž a to se zbraní KAC PDW, naštěstí byl v mé blízkosti podporučík Gerard Leroy, který svým Hecklerem rychle eliminoval střelce. Já jsem byl schovaný, a najednou jsem si všim, že toho můj suspect využil a dal se na útěk! Rozeběhl jsem se po něm jako liška po slepici, a rychlou ranou z taseru jsem jej znovu poslal k zemi. “Ty zmrde”, zařval jsem na něj s lehkou modlou, že to podporučík neslyšel. Suspecty jsme oba umístili do vazby. Moje první úspěšná banka, řekl jsem si. Byl jsem na svůj výkon hrdý a šel jsem si odpočinout. To jsem ale ještě nevěděl, co mě v následujících měsících bude čekat.
🕵️♂️ Životní příběh Pedra Guzmana 🕵️♂️
Jmenuji se Pedro Guzman, narodil jsem se dne 5. srpna roku 1982 v Mexiku, celkem nebezpečné zemi a to konkrétně ve státě Guanajuato a městečku León. Moje rodina nijak bohatá nebyla, otec sloužil u dopravní policie na oddělení CEPOL Poniente v Leónu. Moje matka byla v domácnosti a celé moje mládí se o mně starala, protože otec by pořád v práci. Nebudu lhát, když řeknu, že to pro mně bylo lepší.
Otec byl docela mrzout, moc chvil v dětství se mnou neprožil. Na svojí práci byl hrdej, víc jak na cokoliv jinýho. Když už byl doma, tak jsem jej zahlcoval otázkami co dělal ve službě a celkově se o jeho práci zajímal. Bohužel moc sdílný nebyl, takže to většinou skončilo odpálkováním, že je to jedno. Na základní škole jsem byl průměrným studentem. Nejradši bych se v té době věnoval čemukoliv jinému, než škole. Protože matka věděla, že se o tátovu práci zajímám, tak mi kupovala skoro každý měsíc novou detektivku. Sice táta nic s kriminálkou společného neměl, ale mně to stačilo. Vždycky jsem jí přečetl do týdne a pak jsem znovu otravoval otce s otázkami, které jsem zjistil v knize.
Základní školou jsem prošel úspěšně, s celkem dobrým prospěchem. Když přišlo na rozhodnutí, kam se vydat na střední školu, tak jsem si zvolil práva. Chtěl jsem se stát státním zástupcem. V té době jsem si myslel, že by mě to bavilo, ale jak jsem nakonec zjistil - vůbec. Práva byli velice repetitivní a škola nezáživná, nojo Mexiko. Otec za školu platil, takže když jsem za ním přišel, že bych jí chtěl změnit, tak mě poslal pryč, že to nechce vůbec slyšet a tu školu prostě dodělám, ať chci nebo ne. Takže mi nezbývalo nic jiného, než tak udělat.
Po škole jsem si rozhodl sám vydělat na vysokou školu, abych nemusel skončit jako právník. Volba byla jasná. Měl jsem zájem jít na vysokou školu kriminalistiky. Začal jsem pracovat jako soudní zapisovatel, což nebyla dobře ohodnocená práce, ale aspoň jsem jednou za čas byl té kriminální činnosti blízko, při soudním jednání. Po pár letech jsem měl něco naspořeno, tak jsem si na školu podal přihlášku, a byl jsem přijat na CLEU v Leónu. Zde jsem zažil zásadní změnu v životě. Konečně něco, co mě naplňovalo a já se o to mohl zajímat. Odborné předměty mě k sobě přitahovali nejvíc. Analýza rizik, kriminalistika, psychologie, krizové řízení, trestní právo, forenzní disciplíny a tak dále. Soustředil jsem se jak nejvíc to šlo, ale jelikož mě to bavilo, tak to šlo samo. Byl jsem perfektní student s výborným prospěchem.
Když jsem školu dodělal, tak jsem se šel zapsat na stejnou pobočku policie, kde pracoval můj otec, avšak do kriminalistického oddělení. Akademií jsem prošel taktéž výborně a to i v oblastech práva, kde moji kolegové pokulhávali. Právnická střední se mi vyplatila. Poté jsem byl nasazen na první případy. Na začátku jsem řešil převážně administrativu v kanceláři, ale postupem času jsem byl nasazen i v terénu. Mexiko je stát plný kriminálníků, takže se pořád něco dělo. Nejhorší ze všeho bylo řešit organizovaný zločin, který v Mexiku řádil jak hmyz v deštném pralese. Při jeho řešení jsem občasně narazil na korupci v našem sboru. Hrůza. Jak se někdo může oddat ochraně zákona, a pak sloužit i na druhé straně.
V té době byl na nejvyšším prioritním stupni Mexický kartel - Cártel de Jalisco Nueva Generación, jestli se mu tak vůbec dá říkat. Jsou to spíše teroristé, nebo soukromá nelegální armáda. Řešil jsem je aktivně asi 5 let, než jsem narazil. Na co se ptáte? Zase korupci. Byli jsme zrovnu blízko u zatčení jednoho z nejvyšších operativců kartelu. Měli jsme napíchnuté jejich telefony, a jen čekali, až se ukáže, aby jsme jej mohli sebrat. Zrovna jsme dostali zprávu o jeho pohybu, tak jsme začali připravovat zásah. V tu chvíli k nám přišel kapitán, který zásah přerušil a rovnou si mě zavolal do kanceláře. Začal mě obviňovat z korupce. Prý jsem vedl naší skupinu do záhuby. Idiot. Sám zamezil zásah, aby jsme toho operativce nedostali, a ještě bude obviňovat mě? Hrůza. Jedenáct let jsem čestně sloužil našemu odboru, a teď na mě vytáhne tohle? Nečekal jsem, že z toho bude tak radikální závěr, ale na místě mě propustil. Takový hněv jsem ještě nezažil. Odznak jsem odhodil na stůl, sebral jsem se, zabalil si kancelář a odešel. Už nikdy se tam nevrátím.
Chtěl jsem se odstěhovat někam, kde mě nebude srát korupce. Někam do ameriky, jsem si říkal. Hledal jsem podle kriminality. Poté jsem narazil na něco velice zajímavého. Ostrovní stát San Andreas. Kriminalita na stropech indexu. Rozhodl jsem se přidat do tamního oddělení. Ještě ten den jsem si začal balit věci a koupil si letenky. Snad poprvé v životě jsem zažil zájem svého otce, který se mě ptal, co se stalo a kam se sakra balím. Vše jsem mu sdělil. Otec o tom zkorumpovaném kapitánovi samozřejmě věděl, a začal mi o něm vyprávět. V ten moment jsem ho přerušil, že o tom nechci slyšet. Akorát bych se víc nasral, a ještě zjistil, že otec v tom má prsty taky. Po pár hodinách jsem odjel na letiště a se svými věcmi přeletěl do San Andreas.
Na letišti jsem požádal o občanství a k mému údivu, to ani netrvalo dlouho a vyfasoval jsem občanku a pas. Byl jsem občan, jakoby jsem luskl prsty. Ani se nedivím, že je kriminalita tak vysoká, když se může nastěhovat kdokoliv a hned ještě dostane občanství. Zkuste získat občanství v americe jako Mexikánec, to zažijete peklo. No, abych se držel tématu. Pronajal jsem si skromný byteček ve městečku Fort Carson a tam si vybalil věci. Nečekal jsem dlouho, zavolal jsem si taxík a nechal se odvézt k dopravnímu úřadu, kde jsem si vyřešil řidičské oprávnění a další licence. Naspořeno jsem trochu měl, tak jsem si byt vybavil a koupil jsem si loď, abych ve volném čase mohl chodit na ryby. Když jsem se po náročném dni konečně dostal domů, tak jsem si napsal přihlášku k Policii San Andreas.
Čekal jsem asi deset dní, za ten čas jsem seděl doma u počítače a pročítal si legislativu státu, abych vůbec byl v obraze co se týče místních zákonů. 13.1.2023 jsem byl přijat. Za dva dny jsem přišel jsem na pohovor. Společně se mnou tam čekali další přijatí. Nějaký Matthew Hill, Rebecca Fields, Barney Highlighter, Emily Gloss a Arianna Aiello. Nikoho z nich jsem v té době ještě neznal. Pár minut po sedmé hodině ze zavřených dveří vyšla nějaká paní s černými vlasy a fialovými melíry. Pozdravila nás a ukázala nám směr do učebny ve druhém patře. Usadili jsme se a po chvilce vešla stejná paní do místnosti společně s dvěma pány. Nejprve se nám představil kapitán Steve Zayas, posléze představil i kolegy co přišli s ním, poručíka Theodora Liechtensteina a praporčíka Lenu Kneynsberg. Ta nám poté i vysvětlila, jak probíhá akademie, jak ji dokončit a další záležitosti.
Poté si nás rozdělili do dvojic a odebrali si nás do kanceláří udělat pohovor. Já jsem šel s praporčíkem Kneynsbergovou. Tam jsem nějak obhájil svůj životopis, který jsem jim poslal, povykládal něco o svých zkušenostech a znalostech. Pak mi poslán test ISAZ, který jsem vyplnil nejlépe, jak jsem mohl a naštěstí jsem prošel. Byl jsem rád. Poté jsem byl zařazen do místní akademie, kde jsem měl s FTO odpatrolovat 15 hodin. Času jsem měl dost, takže jsem se do toho vrhal skoro každý den.
Jenže, pak přišel další zlom v mém životě. U policie jsem nebyl ani 10 dní, a musel jsem se vrátit do Mexika, mého otce při službě několikrát postřelili, byl na tom hodně špatně. Matka mi volala a byla na tom psychicky velice špatně. Neváhal jsem a letěl jsem. Požádal jsem si o dovolenou, ale to jsem ještě nevěděl, jak dlouho budu muset v Mexiku zůstat. Otec přišel o obě nohy a nemohl se vůbec hýbat. Ležel v nemocnici a doktoři mu nedávali moc času. Musel jsem se o něj starat. Po asi měsíci mě z Policie San Andreas vyhodili. Ani jsem se nedivil. Policista v akademii a nevykazuje žádnou aktivitu. Nemohl jsem jít zpět.
O svou rodinu jsem se staral asi deset měsíců, oba rodiče mi pak umřeli. Matka odešla pár týdnů po otci, asi jí to vzalo tak moc, že tělo to nezvládlo taktéž. Vyřešil jsem vše okolo toho. Taky to pro mně bylo těžké, ale život šel dál. Oba rodiče jsem nechal pohřbít, prodal jsem rodinný dům a vyřešil dědictví. Poté jsem se vrátil do San Andreas, kde jsem se znovu přihlásil k policejnímu sboru. Abych řekl pravdu, bál jsem se, že mě tentokrát nepřijmou. Museli mě vyhodit, protože jsem nic nedělal, takže proč by mě měli brát znovu? K mému překvapení, mě znovu přijali. Pohovor se měl konat 14.1.2024, takže skoro přesně rok, od toho, kdy jsem byl přijat naposled. Šťastná náhodička.
Na stanici jsem se raději dostavil dřív, už jsem tam vysedával od 18:15 a mezitím si prohlížel postupně přicházející budoucí kolegy. První přišel za postarší černoch, který se jmenoval Shamus Garbo, za ním Mikayla Swanson. Pár minut po 19. hodině se otevřeli dveře a opět, jako před rokem z nich vyšla paní Kneynsberg, tedy, teď už Zayas, vzala si kapitána Steva Zayase. Znovu jsme byli všichni usazeni do učebny, kde jsme si zrekapitulovali co je to akademie. Poté jsme společně s panem Garbem šli do kanceláře s oba Zayasovými.
Odpovídal jsem podobně co posledně, přeci jen se v mém životě nic, co by se týkalo profese, nezměnilo. Tudíž jsem jen dodal, proč jsem vlastně musel ze sboru odejít. Popsal své slabé a silné stránky. Přijat jsem byl a akademii jsem dokončil za 4 dny. Celkem jsem se do toho opřel, nebudu lhát. Byl jsem povýšen na hodnost strážmistra a konečně jsem mohl samostatně chodit na patroly. I když pouze s vozy, se kterými jsem chytil málokterého ujíždějícího. Za pár dní po povýšení se stalo mé úplně první vykrádání banky v Palomino Creek, a divte se, ale je to celkem běžná záležitost.
Po příjezdu na místo se v bance nacházel pouze jeden podezřelý, který držel nůž pod krkem zaměstnancům banky, a vyhrožoval, že pokud mu neumožníme volný útěk, tak jej podřeže. Později jsem zjistil, že tato taktika je skoro na denním pořádku. Suspecta jsem při útěku naštěstí z motorky sestřelili, ale to jsme ještě nevěděli, že má poblíž posilu. Začal jsem jej zatýkat a zrovna, když jsem jej usazoval do policejního vozu po nás začal střílet další muž a to se zbraní KAC PDW, naštěstí byl v mé blízkosti podporučík Gerard Leroy, který svým Hecklerem rychle eliminoval střelce. Já jsem byl schovaný, a najednou jsem si všim, že toho můj suspect využil a dal se na útěk! Rozeběhl jsem se po něm jako liška po slepici, a rychlou ranou z taseru jsem jej znovu poslal k zemi. “Ty zmrde”, zařval jsem na něj s lehkou modlou, že to podporučík neslyšel. Suspecty jsme oba umístili do vazby. Moje první úspěšná banka, řekl jsem si. Byl jsem na svůj výkon hrdý a šel jsem si odpočinout. To jsem ale ještě nevěděl, co mě v následujících měsících bude čekat.
jan38 
FerryCZ