"Devadesátá léta a boj dvou německých automobilek o Rolls Royce a Bentley. Příběh znám jako staré boty, kdy se sice podařilo Volkswagenu ukořistit obě značky, ale ve výsledku musel tento kolos stejnak kapitulovat. Proč? Protože logo Rolls Royce bylo v državě někoho jiného, přičemž jej pak ukořistilo BMW. Proč si tohle připomínáme? Proto, že Arnage je pozůstatek těchto časů. Pozůstatek časů, kdy Bentley a Rolls Royce byly pod jedními křídly a časů charakterního osmiválce o objemu 6.8 litru. Jeho poslední iterace je skutečnou cestou v čase."
Tolik k historickému okénku. Vlastně ani ničemu nevadí, že před námi stojí vůz, který byl ve své době deset let starým designem. Klasické tvary volně navazují na filozofii obou značek z osmdesátých let. Krom několika jemnějších hran jde o téměř shodný design a ve srovnání s tehdejší konkurencí i místní konkurencí působí elegantně a nadčasově, což se o tehdejších obézních německých limuzínách říct nedá. Celé to vlastně dává vzpomenout na časy, kdy i Jaguar vyráběl, namísto nevkusných woke kravin, elegantní a štíhlá auta a to i v segmentu limuzín. Vizuální stránka v sobě zachovává jistou míru čistoty, díky které působí i dnes svěže. Sám si dovolím tvrdit, že zestárnul s mnohem větší grácií nežli jeho menší bratříček, Continental.
V interiéru už je věk vozu vcelku poznat a to i přes plejádu kvalitních materiálů. Absence displejů a podobných kolotočářských atrakcí je důvodem, proč interiér zestárnul a nezestárnul zároveň. Zestárnul proto, že působí příliš analogicky. Jenže ze stejného důvodu také nezestárnul. Jsem zvědav, jak budeme za takových deset let pohlížet na módu displejů a infotainmentů, u kterých lze stáří skutečně poznat. Co mě však poněkud překvapilo je fakt, že vozidlo není tak prostorné, jak bych prvoplánově očekával. Dá se říct, že jsem očekával víc místa, především vzadu. To je jen jediná kaňka na jinak perfektně provedeném interiéru vozu.
V ideální situaci stačí nasednout dozádu a nechávat se vozit. Podvozek žehlí nerovnosti s přehledem a bez problémů. Možná až moc s přehledem. Auto je dostatečně těžké na to, aby snahu o jízdu na limitu úspěšně eliminovalo. Proč taky tahat velkou britskou limuzínu do zatáček jako kdyby se mělo jednat o nějaký sporťák? Kultivovaný motor je pak jen dokreslením tohoto faktu.
Jenže nežijeme v ideálním světě a šofér je v dnešní době příliš nákladnou položkou. Tak tedy usedám za volant. Auto působí těžkopádně, přesto má až nepatřičný zátah. Je to příjemná bublina oddělující posádku od okolního světa. A to je tady to hlavní. Nehledat sportovnost, ale kultivovanost. Naleznout klid v cestování.
Již dříve jsem uvažoval nad smyslem takového auta. Je to sice poslední kapitola starých časů značky, avšak stejně tak se jedná o něco nesmírně nákladného na provoz. Když takové auto zaparkujete před rodinný dům v Palomino Creek, působí až nepatřičně. Jeho teritorium je Vinewood, Richman, Paradiso, případně u některého z luxusních kasín. V Red County působí téměř jako pěst na oko. A stejně tak tomu odpovídá profil prvních vlastníků - distingovaný, elegantní člověk s vybraným vkusem. Bohužel s dalšími vlastníky se z takových vozů stává ekvivalent pozérství. Tím tuplem, když se jedná o vozy, které svým stavem připomínají vybydlené vraky, nedej bože ještě upravené nějakým mechanikem Frantou z Horní Dolní se specializací na levné krámy za pár šupů. Vlastně typické stigma dříve nedostupného luxusu.
S tím také přichází pro mnohé zásadní kámen úrazu. Ačkoliv se dá takový vůz pořídit, optikou dnešních peněz, levněji než obvykle, tak se stále jedná o jeden z vrcholů ecrospekgo luxusu. Z toho vyplývá, že provozování takového vozu je nesmírně nákladné. Optikou volně dovážených vozů jde o jedno z nejnákladnějších vozidel na provoz, které svými náklady na provoz dokáže překonat i většinu individuálně dovezených lahůdek. Proto bych takové vozidlo doporučil někomu, kdo si chce zkusit jak drahý provoz auta může skutečně být. Oproti tomu jsou německé limuzíny jen levnou a dostupnou zábavou.
Chvíli před zveřejněním tohoto textu mi to však došlo. Nejde o to, co lze měřit hodnotami, případně bizarními jednotkami v podání Američanů. Jde o to, co u tohoto vozu měřit nelze. Ten pocit, že pokračujete dále v nastolené tradici. Že máte před sebou něco neživého i živého zároveň. Že právě ten rodokmen stojí za to, že zde hledáme něco jako ducha. Duch, to je to správné slovo. Oproti německým limuzínám, které roli luxusního vozu dokáží doplnit relativně podobně, je zde právě ten duch. Pocit toho, že si nekupujete drahou ledničku, ale vůz, který se stane součástí vaší tradice. Průnik dvou tradičních hodnot v jednu.
Trh je zde, pro jednou, vcelku předvídatelný. Začínáte u levných aut okolo čtyř milionů, která mnohdy nestojí za řeč. Proč taky, když u takto komplikovaného vozu může i malá drobnost být důvodem k proklínání svých finančních rozhodnutí. Ke slušnému autu se dostanete okolo šesti milionů korun. Cesta nám pak končí u hranice patnácti milionů korun, kde se setkáme s kousky, které mohou mít sběratelský potenciál, mnohdy s různými formami nadstandardní výbavy či specifikace vozu. Abych pravdu řekl, tak v takových kusech nevidím přílišný smysl. Přichází totiž o velkou část své elegance. Hlavně pak působí jako stigma (ne)dostupného luxusu.
Design - 5/5 - Elegantní, téměř až nadčasové. Co víc si přát? Sám ani nevím. Jo, ale vím! Přál bych si otevřenou variantu tohoto vozu, Bentley Azure. Bohužel ta je natolik raritní, že se jí zde nemáme šanci dočkat.
Prostornost - 3.5/5 - Nadprůměrná, ale ne o moc. Přesto jde o příjemný koráb, kde místo v druhé řadě bude vyloženým privilegiem. Ledničku zde zjevně nenaložíte, ale tu v Arnáži vozit ani nemusíte. Na to si někoho objednáte, ne?
Pohodlí - 5/5 - Koráb, skutečný koráb silnic. Podvozek je pohodlný, žehlí nerovnosti a celkově funguje brilantně. Tohle hodnocení je skutečnou známkou toho jak pohodlné tohle auto je. Pokud máte možnost vlastního řidiče, přidejte zde ještě jeden bod. Takhle výborné to je.
Rychlost - 3/5 - Přesně uprostřed. Průměrné, ale ne ve špatném slova smyslu. Auto působí vcelku těžkopádně do zatáček. Proč taky když ví, že do nich nepatří.
Náklady na provoz - 1/5 - První kámen úrazu. Ostatně kdy naposledy jste slyšeli někoho básnit o tom, jak ho servis jeho Bentley vyšel levně? Je to téměř shodná utopie jako právě Azure. Ale ne, teď vážně. Náklady jsou téměř astronomické. Z normálně dostupných vozů jedny z nejvyšších. To jen pro představu, až vám přijde oprava německého auta za dva miliony moc drahá. Můžete na tom být hůř, mnohem hůř.
Cena - 1.5/5 - A tím se dostáváme k ceně. Kdyby zde neexistovala alternativa, bylo by hodnocení mnohem příznivější. Problém je v tom, že německé limuzíny máte za zlomek ceny, byť tedy nenabídnou "ducha," kterým tohle auto disponuje. Ale je zde ještě jedna volba a to v případě, že vám jde výhradně o komfort. Limuzína. Doslova. Lincoln Towncar, stretched limo (prodloužená limuzína, poznámka autora). Za cenu jednoho Bentley jich můžete mít celou flotilu. Proč? To já nevím.
Celkové skóre - 19/30
- Raymond Brantley
"Devadesátá léta a boj dvou německých automobilek o Rolls Royce a Bentley. Příběh znám jako staré boty, kdy se sice podařilo Volkswagenu ukořistit obě značky, ale ve výsledku musel tento kolos stejnak kapitulovat. Proč? Protože logo Rolls Royce bylo v državě někoho jiného, přičemž jej pak ukořistilo BMW. Proč si tohle připomínáme? Proto, že Arnage je pozůstatek těchto časů. Pozůstatek časů, kdy Bentley a Rolls Royce byly pod jedními křídly a časů charakterního osmiválce o objemu 6.8 litru. Jeho poslední iterace je skutečnou cestou v čase."
Tolik k historickému okénku. Vlastně ani ničemu nevadí, že před námi stojí vůz, který byl ve své době deset let starým designem. Klasické tvary volně navazují na filozofii obou značek z osmdesátých let. Krom několika jemnějších hran jde o téměř shodný design a ve srovnání s tehdejší konkurencí i místní konkurencí působí elegantně a nadčasově, což se o tehdejších obézních německých limuzínách říct nedá. Celé to vlastně dává vzpomenout na časy, kdy i Jaguar vyráběl, namísto nevkusných woke kravin, elegantní a štíhlá auta a to i v segmentu limuzín. Vizuální stránka v sobě zachovává jistou míru čistoty, díky které působí i dnes svěže. Sám si dovolím tvrdit, že zestárnul s mnohem větší grácií nežli jeho menší bratříček, Continental.
V interiéru už je věk vozu vcelku poznat a to i přes plejádu kvalitních materiálů. Absence displejů a podobných kolotočářských atrakcí je důvodem, proč interiér zestárnul a nezestárnul zároveň. Zestárnul proto, že působí příliš analogicky. Jenže ze stejného důvodu také nezestárnul. Jsem zvědav, jak budeme za takových deset let pohlížet na módu displejů a infotainmentů, u kterých lze stáří skutečně poznat. Co mě však poněkud překvapilo je fakt, že vozidlo není tak prostorné, jak bych prvoplánově očekával. Dá se říct, že jsem očekával víc místa, především vzadu. To je jen jediná kaňka na jinak perfektně provedeném interiéru vozu.
V ideální situaci stačí nasednout dozádu a nechávat se vozit. Podvozek žehlí nerovnosti s přehledem a bez problémů. Možná až moc s přehledem. Auto je dostatečně těžké na to, aby snahu o jízdu na limitu úspěšně eliminovalo. Proč taky tahat velkou britskou limuzínu do zatáček jako kdyby se mělo jednat o nějaký sporťák? Kultivovaný motor je pak jen dokreslením tohoto faktu.
Jenže nežijeme v ideálním světě a šofér je v dnešní době příliš nákladnou položkou. Tak tedy usedám za volant. Auto působí těžkopádně, přesto má až nepatřičný zátah. Je to příjemná bublina oddělující posádku od okolního světa. A to je tady to hlavní. Nehledat sportovnost, ale kultivovanost. Naleznout klid v cestování.
Již dříve jsem uvažoval nad smyslem takového auta. Je to sice poslední kapitola starých časů značky, avšak stejně tak se jedná o něco nesmírně nákladného na provoz. Když takové auto zaparkujete před rodinný dům v Palomino Creek, působí až nepatřičně. Jeho teritorium je Vinewood, Richman, Paradiso, případně u některého z luxusních kasín. V Red County působí téměř jako pěst na oko. A stejně tak tomu odpovídá profil prvních vlastníků - distingovaný, elegantní člověk s vybraným vkusem. Bohužel s dalšími vlastníky se z takových vozů stává ekvivalent pozérství. Tím tuplem, když se jedná o vozy, které svým stavem připomínají vybydlené vraky, nedej bože ještě upravené nějakým mechanikem Frantou z Horní Dolní se specializací na levné krámy za pár šupů. Vlastně typické stigma dříve nedostupného luxusu.
S tím také přichází pro mnohé zásadní kámen úrazu. Ačkoliv se dá takový vůz pořídit, optikou dnešních peněz, levněji než obvykle, tak se stále jedná o jeden z vrcholů ecrospekgo luxusu. Z toho vyplývá, že provozování takového vozu je nesmírně nákladné. Optikou volně dovážených vozů jde o jedno z nejnákladnějších vozidel na provoz, které svými náklady na provoz dokáže překonat i většinu individuálně dovezených lahůdek. Proto bych takové vozidlo doporučil někomu, kdo si chce zkusit jak drahý provoz auta může skutečně být. Oproti tomu jsou německé limuzíny jen levnou a dostupnou zábavou.
Chvíli před zveřejněním tohoto textu mi to však došlo. Nejde o to, co lze měřit hodnotami, případně bizarními jednotkami v podání Američanů. Jde o to, co u tohoto vozu měřit nelze. Ten pocit, že pokračujete dále v nastolené tradici. Že máte před sebou něco neživého i živého zároveň. Že právě ten rodokmen stojí za to, že zde hledáme něco jako ducha. Duch, to je to správné slovo. Oproti německým limuzínám, které roli luxusního vozu dokáží doplnit relativně podobně, je zde právě ten duch. Pocit toho, že si nekupujete drahou ledničku, ale vůz, který se stane součástí vaší tradice. Průnik dvou tradičních hodnot v jednu.
Trh je zde, pro jednou, vcelku předvídatelný. Začínáte u levných aut okolo čtyř milionů, která mnohdy nestojí za řeč. Proč taky, když u takto komplikovaného vozu může i malá drobnost být důvodem k proklínání svých finančních rozhodnutí. Ke slušnému autu se dostanete okolo šesti milionů korun. Cesta nám pak končí u hranice patnácti milionů korun, kde se setkáme s kousky, které mohou mít sběratelský potenciál, mnohdy s různými formami nadstandardní výbavy či specifikace vozu. Abych pravdu řekl, tak v takových kusech nevidím přílišný smysl. Přichází totiž o velkou část své elegance. Hlavně pak působí jako stigma (ne)dostupného luxusu.
Design - 5/5 - Elegantní, téměř až nadčasové. Co víc si přát? Sám ani nevím. Jo, ale vím! Přál bych si otevřenou variantu tohoto vozu, Bentley Azure. Bohužel ta je natolik raritní, že se jí zde nemáme šanci dočkat.
Prostornost - 3.5/5 - Nadprůměrná, ale ne o moc. Přesto jde o příjemný koráb, kde místo v druhé řadě bude vyloženým privilegiem. Ledničku zde zjevně nenaložíte, ale tu v Arnáži vozit ani nemusíte. Na to si někoho objednáte, ne?
Pohodlí - 5/5 - Koráb, skutečný koráb silnic. Podvozek je pohodlný, žehlí nerovnosti a celkově funguje brilantně. Tohle hodnocení je skutečnou známkou toho jak pohodlné tohle auto je. Pokud máte možnost vlastního řidiče, přidejte zde ještě jeden bod. Takhle výborné to je.
Rychlost - 3/5 - Přesně uprostřed. Průměrné, ale ne ve špatném slova smyslu. Auto působí vcelku těžkopádně do zatáček. Proč taky když ví, že do nich nepatří.
Náklady na provoz - 1/5 - První kámen úrazu. Ostatně kdy naposledy jste slyšeli někoho básnit o tom, jak ho servis jeho Bentley vyšel levně? Je to téměř shodná utopie jako právě Azure. Ale ne, teď vážně. Náklady jsou téměř astronomické. Z normálně dostupných vozů jedny z nejvyšších. To jen pro představu, až vám přijde oprava německého auta za dva miliony moc drahá. Můžete na tom být hůř, mnohem hůř.
Cena - 1.5/5 - A tím se dostáváme k ceně. Kdyby zde neexistovala alternativa, bylo by hodnocení mnohem příznivější. Problém je v tom, že německé limuzíny máte za zlomek ceny, byť tedy nenabídnou "ducha," kterým tohle auto disponuje. Ale je zde ještě jedna volba a to v případě, že vám jde výhradně o komfort. Limuzína. Doslova. Lincoln Towncar, stretched limo (prodloužená limuzína, poznámka autora). Za cenu jednoho Bentley jich můžete mít celou flotilu. Proč? To já nevím.
Celkové skóre - 19/30
- Raymond Brantley
Kubby