Životní příběh Yasira Aljamahira
(ياسر الجماهير)
Kapitola první
Bala Baluk, provincie Farah – západní Afghánistán, jaro roku 1999
Přišlo ráno s doprovodem šumivého větru v pšeničných stéblech. Nad celou písčitou krajinou se rozléhal mírumilovný klid. Když v tu najednou - volání Muezzina k modlitbě, které se neslo údolím jako ozvěna. Yasir právě posedával na kamenném prahu svého domu, bosý, s nohama zabořenýma v prachu, a v rukou svíral dřevěnou destičku potřísněnou inkoustem. Učil se verš z Koránu, který mu otec napsal dřív, než se odešel očistit před ranním Fajrem.
Jakmile jeho otec zaslechl hlas volání, tak vzal svůj kobereček s vydal se do středu jejich vesnice. Tam stála malá jílovo-kamenná mešita, která neměla minaret. Na dveřích byl nápis “Bismillah” - Ve jménu Alláha. Yasir se modlil doma společně s jeho matkou a sourozenci. V jejich vesnici bylo zvykem, že se matka s dětmi modlí doma a pouze muži docházeli na modlitbu do mešity.
V průběhu dne se ze dvora se ozýval smích jeho mladších sester, běhali mezi zvířaty, a v dálce pod zavlažovacím kanálem se zvedal oblak prachu – jeho bratr házel hlínu na hráz. Nikdo tehdy neměl ani špetku podezření, že se vesnice promění v suť a knihy pohltí oheň.
Kapitola druhá
Mešita v Bala Baluk, provincie Farah – západní Afghánistán, léto roku 2001
Škola v Bala Baluk nebyla pro Yasira jen místo učení Koránu – bylo to útočiště, místo, kde trávil nejraději svůj čas. Seděl na zemi vedle dalších chlapců, kteří měli stejně jako on otevřený Korán na kolenou, zatímco jeho otec klidným hlasem recitoval súru po súře. Skrze rákosový strop na ně svítilo slunce a venku pobíhal lehký vítr. Jednoho dne však do jejich školy přišel nový chlapec, kterého Yasir ve vesnici ještě neviděl.
Jmenoval se Wahid, přišel z východu. Ostatní říkali, že jeho škola byla zničena výbuchem po útoku Severní aliance. Jen co vstoupil do místnosti, tak všichni poznali, že je divoký. Mluvil hlasitě, přerušoval, ptal se na válku. Yasir byl obvykle mlčenlivý, se poprvé se takovému chování prvně postavil – ne kvůli víře, ale kvůli klidu a míru, který jim Wahid narušoval. Ten se na něj obořil a jeho slova nadále ignoroval. Mezi chlapci došlo k potyčce. Nejdřív jen pouze slova, ale pak Wahid popadl kámen a zasáhl Yasira do čela.
Yasirův otec - Rahman na to reagoval velmi tvrdě. Ne tělem, ale hlasem, který nikdy ještě nikdy předtím nezvedl. Wahid byl poslán pryč. Yasir sedí tiše s krvavým obočím a v očích má něco nového. Ne bolest. Stud. Otec mu neřekl, že je silný. Řekl, že muži neodpovídají kamenem na slova, ale Yasir byl tak rozrušený, že tuto větu vypustil hned z hlavy ven. Ptal se sám sebe. Proč Wahid zvolil násilí?
Tentýž večer se Yasir procházel u napajedla. Bylo opět ticho, jen zvířata a jemný vánek byl slyšet, když Yasir zrovna přicházel ke břehu. Z vody vytáhl kámen, a prohlédl si jej, načež sám sobě řekl:
„Slova zjevně nestačí, to si budu pamatovat.“
Doma pak ležel vedle bratra v posteli, hleděl do stropu a tiše si opakoval verše z ranní výuky. Už ne proto, aby se zavděčil otci. Ale aby věděl, kdy je ticho správné… a kdy ne.
Kapitola třetí
Bala Baluk, provincie Farah – 4. května 2009, brzy ráno
Byl to obyčejný pátek. Den modlitby. Yasir, kterému v ten den bylo šestnáct let měl ruce od hlíny – pomáhal bratrovi Faridovi u zavlažovacího kanálu za vesnicí. Slunce už pálilo a v dálce byl slyšet dobytek. Všechno bylo… klidné. Až příliš. Farid si toho všiml první.
Na obloze se mihla silueta. Ne pták. Kov. Hluboké hučení, pak ticho. Pak – peklo.
Dům jejich strýce zmizel v prachu. Pak dům sousedů. A pak jejich vlastní. Yasir se dal na útěk. Vnímal jen zvuky, jaké jaho ucho nikdy neslyšelo – rány, pláč a výkřiky, které se ztráceli v hluku. Když se vrátil po hodinách běhu a plazení, domov byl jen velkou jámou. Otec. Matka. Dvě sestry. Teta. Všichni pryč. Jen trosky, popel a prázdnota.
Těla již ve vesnici s bratrem nenalezli. Jen jejich části. Vypálené kusy, které přeživší vesničané skládali do prostěradel. Yasir nemluvil, jen stál a díval se. Jeho bratr se zhroutil. Oba bratři se navždy změnili. Po tom pekle nebylo ani rubášů, do kterých se tradičně pohřbívalo. Ještě ten den přeživší obyvatelé vesnice pohřbili pozůstatky mrtvých a modlili se za ně. Neviditelný nepřítel z nebe jim sebral vše.
Kapitola čtvrtá
provincie Helmand - podzim 2011, podvečer
Yasir byl už dávno někdo úplně jiný. Mír a klid, který byl dříve součástí jeho osobnosti se po náletu v roce 2009 proměnilo v kázeň, hrdost a hlavně hněv. Místo lidu z vesnice se Yasir se svým bratrem Faridem obklopil ozbrojenci. Zvuk z vysílaček a zbraní byl častější než volání muezzina. Kamkoliv Yasir šel mohl slyšet jen dvě věci - přežití a pomstu.
Yasir s Faridem měli o pomstě odlišné pojednávání jak ostatní lidé okolo nich. Nevinili pouze Američany, ale taktéž Talibán, který válku do jejich vesnice přivedl. Přidat se k Talibánu by byla zrada. Raději se připojili ke skupině, která vznikla v ústraní mimo to všechno, která měla reprezentovat pouze vzpomínku na ten den a rovnováhu. Yasir se svým bratrem byli ve skupině nejmladší, ale na rozdíl od ostatních nikdy nepil, držel se víry, kterou mu předal otec. Nikdy nespal víc než musel, nežertoval a hlavně nezapomněl.
V tu chvíli se Yasir rozpomněl, kde vlastně je. V ruce držel detonátor, který pocházel od nezajímavě vypadajích barelů pod mostem u řeky Helmand. Přípravy trvaly tři dny a Yasir tam se svým bratrem další dva čekal. Když v tom se ozval starší hlas ve vysílačce. Americký konvoj se blíží k mostu a míří na překladiště.
Ještě několik dlouhých minut byl klid, stejně jako dříve. Když v tom Yasir zahlédl několik odloučených transportérů, jak zrovna přejíždí přes most. Jen stiskl tlačítko a výbuch pohltil všechna vozidla na mostě stejně, jako bombardéry pohltily tehdá jeho vesnici. Yasir ani Farid nejásali, nemluvili. Yasir jen sevřel ruku v pěst a jeho bratr mu pokynul, bez úsměvu, bez emocí.
Kapitola pátá
neznámo kde - neznámo kdy
Yasir se vrátil se svým bratrem do tábora. Nikde ani noha, což bylo v celku běžné. Když přišli oba bratři do svého stanu, nalezli pouze dopis se zvláštní pečetí, ve kterém stálo:
„Jedete pryč. Do země, která má za to, že je pozlátkem světa. Ale je to jen tržiště se zbraněmi. Máš za úkol jen mlčet a dívat se. A až přijde čas, zasáhneš.“
Yasir přikývl na svého bratra. Dokončili večerní Ishu a ve tmě noci odjeli. Když poprvé ucítil slaný vzduch pobřeží, tak mu v hlavě zněl hlas jeho otce:
„Země není tvá, dokud do ní něco nezasadíš.“
[ic-only]
Životní příběh Yasira Aljamahira
(ياسر الجماهير)
Kapitola první
Bala Baluk, provincie Farah – západní Afghánistán, jaro roku 1999
Přišlo ráno s doprovodem šumivého větru v pšeničných stéblech. Nad celou písčitou krajinou se rozléhal mírumilovný klid. Když v tu najednou - volání Muezzina k modlitbě, které se neslo údolím jako ozvěna. Yasir právě posedával na kamenném prahu svého domu, bosý, s nohama zabořenýma v prachu, a v rukou svíral dřevěnou destičku potřísněnou inkoustem. Učil se verš z Koránu, který mu otec napsal dřív, než se odešel očistit před ranním Fajrem.
Jakmile jeho otec zaslechl hlas volání, tak vzal svůj kobereček s vydal se do středu jejich vesnice. Tam stála malá jílovo-kamenná mešita, která neměla minaret. Na dveřích byl nápis “Bismillah” - Ve jménu Alláha. Yasir se modlil doma společně s jeho matkou a sourozenci. V jejich vesnici bylo zvykem, že se matka s dětmi modlí doma a pouze muži docházeli na modlitbu do mešity.
V průběhu dne se ze dvora se ozýval smích jeho mladších sester, běhali mezi zvířaty, a v dálce pod zavlažovacím kanálem se zvedal oblak prachu – jeho bratr házel hlínu na hráz. Nikdo tehdy neměl ani špetku podezření, že se vesnice promění v suť a knihy pohltí oheň.
Kapitola druhá
Mešita v Bala Baluk, provincie Farah – západní Afghánistán, léto roku 2001
Škola v Bala Baluk nebyla pro Yasira jen místo učení Koránu – bylo to útočiště, místo, kde trávil nejraději svůj čas. Seděl na zemi vedle dalších chlapců, kteří měli stejně jako on otevřený Korán na kolenou, zatímco jeho otec klidným hlasem recitoval súru po súře. Skrze rákosový strop na ně svítilo slunce a venku pobíhal lehký vítr. Jednoho dne však do jejich školy přišel nový chlapec, kterého Yasir ve vesnici ještě neviděl.
Jmenoval se Wahid, přišel z východu. Ostatní říkali, že jeho škola byla zničena výbuchem po útoku Severní aliance. Jen co vstoupil do místnosti, tak všichni poznali, že je divoký. Mluvil hlasitě, přerušoval, ptal se na válku. Yasir byl obvykle mlčenlivý, se poprvé se takovému chování prvně postavil – ne kvůli víře, ale kvůli klidu a míru, který jim Wahid narušoval. Ten se na něj obořil a jeho slova nadále ignoroval. Mezi chlapci došlo k potyčce. Nejdřív jen pouze slova, ale pak Wahid popadl kámen a zasáhl Yasira do čela.
Yasirův otec - Rahman na to reagoval velmi tvrdě. Ne tělem, ale hlasem, který nikdy ještě nikdy předtím nezvedl. Wahid byl poslán pryč. Yasir sedí tiše s krvavým obočím a v očích má něco nového. Ne bolest. Stud. Otec mu neřekl, že je silný. Řekl, že muži neodpovídají kamenem na slova, ale Yasir byl tak rozrušený, že tuto větu vypustil hned z hlavy ven. Ptal se sám sebe. Proč Wahid zvolil násilí?
Tentýž večer se Yasir procházel u napajedla. Bylo opět ticho, jen zvířata a jemný vánek byl slyšet, když Yasir zrovna přicházel ke břehu. Z vody vytáhl kámen, a prohlédl si jej, načež sám sobě řekl:
„Slova zjevně nestačí, to si budu pamatovat.“
Doma pak ležel vedle bratra v posteli, hleděl do stropu a tiše si opakoval verše z ranní výuky. Už ne proto, aby se zavděčil otci. Ale aby věděl, kdy je ticho správné… a kdy ne.
Kapitola třetí
Bala Baluk, provincie Farah – 4. května 2009, brzy ráno
Byl to obyčejný pátek. Den modlitby. Yasir, kterému v ten den bylo šestnáct let měl ruce od hlíny – pomáhal bratrovi Faridovi u zavlažovacího kanálu za vesnicí. Slunce už pálilo a v dálce byl slyšet dobytek. Všechno bylo… klidné. Až příliš. Farid si toho všiml první.
Na obloze se mihla silueta. Ne pták. Kov. Hluboké hučení, pak ticho. Pak – peklo.
Dům jejich strýce zmizel v prachu. Pak dům sousedů. A pak jejich vlastní. Yasir se dal na útěk. Vnímal jen zvuky, jaké jaho ucho nikdy neslyšelo – rány, pláč a výkřiky, které se ztráceli v hluku. Když se vrátil po hodinách běhu a plazení, domov byl jen velkou jámou. Otec. Matka. Dvě sestry. Teta. Všichni pryč. Jen trosky, popel a prázdnota.
Těla již ve vesnici s bratrem nenalezli. Jen jejich části. Vypálené kusy, které přeživší vesničané skládali do prostěradel. Yasir nemluvil, jen stál a díval se. Jeho bratr se zhroutil. Oba bratři se navždy změnili. Po tom pekle nebylo ani rubášů, do kterých se tradičně pohřbívalo. Ještě ten den přeživší obyvatelé vesnice pohřbili pozůstatky mrtvých a modlili se za ně. Neviditelný nepřítel z nebe jim sebral vše.
Kapitola čtvrtá
provincie Helmand - podzim 2011, podvečer
Yasir byl už dávno někdo úplně jiný. Mír a klid, který byl dříve součástí jeho osobnosti se po náletu v roce 2009 proměnilo v kázeň, hrdost a hlavně hněv. Místo lidu z vesnice se Yasir se svým bratrem Faridem obklopil ozbrojenci. Zvuk z vysílaček a zbraní byl častější než volání muezzina. Kamkoliv Yasir šel mohl slyšet jen dvě věci - přežití a pomstu.
Yasir s Faridem měli o pomstě odlišné pojednávání jak ostatní lidé okolo nich. Nevinili pouze Američany, ale taktéž Talibán, který válku do jejich vesnice přivedl. Přidat se k Talibánu by byla zrada. Raději se připojili ke skupině, která vznikla v ústraní mimo to všechno, která měla reprezentovat pouze vzpomínku na ten den a rovnováhu. Yasir se svým bratrem byli ve skupině nejmladší, ale na rozdíl od ostatních nikdy nepil, držel se víry, kterou mu předal otec. Nikdy nespal víc než musel, nežertoval a hlavně nezapomněl.
V tu chvíli se Yasir rozpomněl, kde vlastně je. V ruce držel detonátor, který pocházel od nezajímavě vypadajích barelů pod mostem u řeky Helmand. Přípravy trvaly tři dny a Yasir tam se svým bratrem další dva čekal. Když v tom se ozval starší hlas ve vysílačce. Americký konvoj se blíží k mostu a míří na překladiště.
Ještě několik dlouhých minut byl klid, stejně jako dříve. Když v tom Yasir zahlédl několik odloučených transportérů, jak zrovna přejíždí přes most. Jen stiskl tlačítko a výbuch pohltil všechna vozidla na mostě stejně, jako bombardéry pohltily tehdá jeho vesnici. Yasir ani Farid nejásali, nemluvili. Yasir jen sevřel ruku v pěst a jeho bratr mu pokynul, bez úsměvu, bez emocí.
Kapitola pátá
neznámo kde - neznámo kdy
Yasir se vrátil se svým bratrem do tábora. Nikde ani noha, což bylo v celku běžné. Když přišli oba bratři do svého stanu, nalezli pouze dopis se zvláštní pečetí, ve kterém stálo:
„Jedete pryč. Do země, která má za to, že je pozlátkem světa. Ale je to jen tržiště se zbraněmi. Máš za úkol jen mlčet a dívat se. A až přijde čas, zasáhneš.“
Yasir přikývl na svého bratra. Dokončili večerní Ishu a ve tmě noci odjeli. Když poprvé ucítil slaný vzduch pobřeží, tak mu v hlavě zněl hlas jeho otce:
„Země není tvá, dokud do ní něco nezasadíš.“
Zchovankyo 
markos