Podatel: Policie San Andreas, zastoupena státním zástupcem Claude Carson, J.D.
Věc: Odvolání vůči usnesení soudu pod sp. zn. S-1261
Odůvodnění:
Společně s Policií San Andreas tímto podáváme odvolání proti usnesení pod sp. zn. S-1261 ze dne 03.10.2026, kterým bylo v celém rozsahu zamítnuto odvolání proti rozsudku pod sp. zn. S-1260.
Považujeme napadené usnesení za nesprávné, neboť obsahuje zásadní nedostatky v právním posouzení věci a nesotatečně se vypořádává s námitkami uplatněnými v prvním odvolání.
Odvolávání podáváme zejména na podloženém napadení chyb v rozsudku pod sp. zn. S-1261 a to dle §21, zákona č. 4/2020 o soudním řízení.
I. Nedostatečné právní posouzení
Soud v napadeném usnesení uvádí, že §34.2, písm. a) zákona č. 3/2018 stanovuje pouze obecnou povinnost účastníka dopravní nehody a samo o sobě nevymezuje takové jednání jako trestné. Tento závěr v jeho první části nezpochybňujeme. Ustanovení §34.2, písm. a) zmíněného zákona skutečně stanovuje povinnost řidiče při účasti na dopravní nehodě okamžitě zastavit vozidlo. Z této skutečnosti však nelze bez dalšího dovodit, že porušení této povinnosti v konkrétním případě představuje pouze přestupek. Právě v tomto bodě spatřujeme zásadní nedostatek napadeného usnesení.
Soud sice dospěl k závěru, že jednání obžalovaného „nanejvýš“ dosahuje intenzity přestupku, avšak neuvedl, jaké konkrétní přestupkové ustanovení mělo být jednáním obžalovaného naplněno, ani z jakých skutečností tento závěr vyplývá. Soud tak přeskočil podstatný krok právního posouzení. Jestliže soud dospěl k závěru, že konkrétní jednání obžalovaného není trestným činem, nýbrž přestupkem, musí být zřejmé na základě jaké právní normy a jaké skutkové podstaty k tomuto závěru dospěl.
Samotný odkaz na skutečnost, že §34.2, písm. a) zmíněného zákona stanovuje povinnost účastníka dopravní nehody, takový závěr neodůvodňuje.
I.I Nesprávné použití § 6.6
Napadené usnesení dále uvádí, že jednání obžalovaného mělo být řešeno v souladu s §6.6, zákona č. 183/2024 o přestupcích, jejich řízení a pořádku v trestních věcech. Ani zde však soud dostatečně neodůvodnil svůj právní závěr.
§6.6 zmíněného zákona stanovuje, že součástí obvinění vznesených státním zástupcem nemohou být přestupky, jejichž potrestání může být po opatření dostatečných důkazů řešeno Policií San Andreas a které zároveň nepřesahují hranici stanovenou v §5.3 zmíněného zákona. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že jeho aplikace není automatická pouze na základě označení určitého jednání za přestupek. Nejprve musí být jistě staveno, že jde skutečně o přestupek, který spadá pod podmínky §6.6 zmíněného zákona a teprve následně lze řešit otázku, zda jej lze nebo nelze zahrnout do trestního řízení.
Napadené usnesení však tuto úvahu neprovádí. Soud pouze uvedl, že jednání nedosahuje intenzity trestného činu a „nanejvýš“ se jedná o přestupek. Následně bez dalšího odkázal na §6.6 zmíněného zákona. Takové odůvodnění zaměňuje právní závěr za jeho odůvodnění, není z něj totiž zřejmé, jakou konkrétní přestupkovou skutkovou podstatu soud shledal, proč ji na daný skutek aplikoval a na základě čeho dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro použití §6.6 zmíněného zákona.
Namítáme, že rozhodující právní závěr nebyl dostatečně podložen konkrétní právní a skutkovou úvahou.
II. Povinnosti soudu věc právně posoudit
Podle zásady „iura novit curia“ je soud povolán k tomu, aby právo vykládal a věc sám právně zhodnotil. Respektujeme, že soud není při právním posouzení vázán právním názorem státního zástupce, ale právě z tohoto důvodu však musí být zřejmé, jaké právní posouzení soud zvolil a proč.
V projednávané věci soud odmítl návrh státního zástupce na zohlednění jednání podle §34.2, písm. a) zákona č. 3/2018 s odůvodněním, že jde pouze o přestupek. Takový závěr však nelze postavit pouze na konstantování, že §34.2 zmíněného zákona stanoví povinnost. Soud měl posoudit konkrétní jednání obžalovaného, jeho průběh a následně určit jaké právní následky z toho vyplývají. Namísto toho napadené usnesení končí u obecného tvrzení o přestupkové povaze jednání a následně užije odvolání na §6.6, zákona č. 183/2024, aniž by vysvětlil právní mezikrok mezi těmito závěry.
III. Povaha jednání obžalovaného
Státní zastupitelství současně zdůrazňuje, že předmětem předchozího odvolání nebylo izolované tvrzení, že obžalovaný jednoduše opustil místo drobné dopravní nehody. Jednání obžalovaného bylo součástí rozsáhlého a souvislého útěku před policií.
Obžalovaný při útěku:
a) řídil motorové vozidlo vysokou rychlostí (150-200km/h),
b) opakovaně ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu,
c) způsobil nehodu s civilním vozidlem,
d) v útěku nadále pokračoval,
e) následně v severní části Los Santos opustil komunikaci a vjel na chodník, kde srazil důstojníka policie por. D. Campbella,
f) po následném zastavení vozidla dále použil taser proti zasahujícímu policistovi.
V důsledku jednání obžalovaného utrpěl por. D. Campbell závažné poranění hlavy s poškozením mozku, vícečetné zlomeniny žeber a končetin a po dobu sedmi dnů se nacházel v bezprostředním ohrožení života.
Netvrdíme, že samotná závažnost následků automaticky zakládá trestní odpovědnost za porušení §34.2 písm. a) zákona č. 3/2018. Tato skutečnost je však zásadní pro posouzení celkového charakteru jednání obžalovaného, jeho následků a závažnosti.
IV. Nepřiměřenost uloženého trestu
Soud sám uvedl, že státní zástupce správně poukázal na závažné následky jednání a bohatou trestní minulost obžalovaného. Přesto uzavřel, že soud prvního stupně tyto skutečnosti dostatečně zohlednil při individualizaci trestu. S tímto závěrem se neztotožňujeme.
Předmětem námitky nebylo tvrzení, že soud prvního stupně tyto skutečnosti vůbec nezmínil. Námitkou bylo, že uložený trest v délce 30 dnů neodpovídá jejich skutečné závažnosti v souhrnu. Obžalovaný přitom není osoba, u níž by šlo o ojedinělé protiprávní jednání. V období od 31.08.2025 do 21.09.2026 bylo evidováno celkem 14 záznamů v jeho trestní minulosti.
V nyní projednávané věci navíc jeho jednání vyústilo v závažné zranění příslušníka policie s dlouhodobými a život ohrožujícími následky. Pokud odvolací soud konstatuje, že tyto okolnosti byly zohledněny, musí být současně schopen vysvětlit, proč jejich souhrn stále odůvodňuje právě trest 30 dnů odnětí svobody. Pouhé konstatování, že soud tyto okolnosti zohlednil, neodpovídá na otázku přiměřenosti výsledného trestu.
V. Povaha pochybení napadeného rozhodnutí
Zdůrazňujeme, že předmětem tohoto odvolání není pouhý nesouhlas s výsledkem řízení. Napadené usnesení obsahuje konkrétní právní závěry, které však nejsou v rozhodujících částech dostatečně podloženy.
Za nejzásadnější považujeme skutečnost, že soud:
a) označil jednání obžalovaného za přestupek, aniž uvedl konkrétní právní ustanovení, které měl obžalovaný naplnit,
b) následně aplikoval §6.6 zákona č. 183/2024, aniž vysvětlil, jak byly splněny jeho zákonné podmínky,
c) nevypořádal dostatečně otázku, proč je při zjištěném skutkovém stavu jednání obžalovaného z hlediska jeho právního posouzení pouze přestupkem,
d) při posouzení uloženého trestu pouze konstatoval zohlednění závažných následků a trestní minulosti, aniž přesvědčivě vysvětlil přiměřenost výsledného trestu.
Tyto nedostatky jsou o to významnější, že právě právní posouzení a přiměřenost uloženého trestu byly hlavními body předchozího odvolání.
Claude Carson, J.D.
státní zástupce
Záměr: Odvolání vůči S-1261.
Přílohy: Původní rozsudek S-1260, Usnesení o prvním odvolání - S-1261
Podatel: Policie San Andreas, zastoupena státním zástupcem Claude Carson, J.D.
Věc: Odvolání vůči usnesení soudu pod sp. zn. S-1261
Odůvodnění:
Společně s Policií San Andreas tímto podáváme odvolání proti usnesení pod sp. zn. S-1261 ze dne 03.10.2026, kterým bylo v celém rozsahu zamítnuto odvolání proti rozsudku pod sp. zn. S-1260.
Považujeme napadené usnesení za nesprávné, neboť obsahuje zásadní nedostatky v právním posouzení věci a nesotatečně se vypořádává s námitkami uplatněnými v prvním odvolání.
Odvolávání podáváme zejména na podloženém napadení chyb v rozsudku pod sp. zn. S-1261 a to dle §21, zákona č. 4/2020 o soudním řízení.
I. Nedostatečné právní posouzení
Soud v napadeném usnesení uvádí, že §34.2, písm. a) zákona č. 3/2018 stanovuje pouze obecnou povinnost účastníka dopravní nehody a samo o sobě nevymezuje takové jednání jako trestné. Tento závěr v jeho první části nezpochybňujeme. Ustanovení §34.2, písm. a) zmíněného zákona skutečně stanovuje povinnost řidiče při účasti na dopravní nehodě okamžitě zastavit vozidlo. Z této skutečnosti však nelze bez dalšího dovodit, že porušení této povinnosti v konkrétním případě představuje pouze přestupek. Právě v tomto bodě spatřujeme zásadní nedostatek napadeného usnesení.
Soud sice dospěl k závěru, že jednání obžalovaného „nanejvýš“ dosahuje intenzity přestupku, avšak neuvedl, jaké konkrétní přestupkové ustanovení mělo být jednáním obžalovaného naplněno, ani z jakých skutečností tento závěr vyplývá. Soud tak přeskočil podstatný krok právního posouzení. Jestliže soud dospěl k závěru, že konkrétní jednání obžalovaného není trestným činem, nýbrž přestupkem, musí být zřejmé na základě jaké právní normy a jaké skutkové podstaty k tomuto závěru dospěl.
Samotný odkaz na skutečnost, že §34.2, písm. a) zmíněného zákona stanovuje povinnost účastníka dopravní nehody, takový závěr neodůvodňuje.
I.I Nesprávné použití § 6.6
Napadené usnesení dále uvádí, že jednání obžalovaného mělo být řešeno v souladu s §6.6, zákona č. 183/2024 o přestupcích, jejich řízení a pořádku v trestních věcech. Ani zde však soud dostatečně neodůvodnil svůj právní závěr.
§6.6 zmíněného zákona stanovuje, že součástí obvinění vznesených státním zástupcem nemohou být přestupky, jejichž potrestání může být po opatření dostatečných důkazů řešeno Policií San Andreas a které zároveň nepřesahují hranici stanovenou v §5.3 zmíněného zákona. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že jeho aplikace není automatická pouze na základě označení určitého jednání za přestupek. Nejprve musí být jistě staveno, že jde skutečně o přestupek, který spadá pod podmínky §6.6 zmíněného zákona a teprve následně lze řešit otázku, zda jej lze nebo nelze zahrnout do trestního řízení.
Napadené usnesení však tuto úvahu neprovádí. Soud pouze uvedl, že jednání nedosahuje intenzity trestného činu a „nanejvýš“ se jedná o přestupek. Následně bez dalšího odkázal na §6.6 zmíněného zákona. Takové odůvodnění zaměňuje právní závěr za jeho odůvodnění, není z něj totiž zřejmé, jakou konkrétní přestupkovou skutkovou podstatu soud shledal, proč ji na daný skutek aplikoval a na základě čeho dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro použití §6.6 zmíněného zákona.
Namítáme, že rozhodující právní závěr nebyl dostatečně podložen konkrétní právní a skutkovou úvahou.
II. Povinnosti soudu věc právně posoudit
Podle zásady „iura novit curia“ je soud povolán k tomu, aby právo vykládal a věc sám právně zhodnotil. Respektujeme, že soud není při právním posouzení vázán právním názorem státního zástupce, ale právě z tohoto důvodu však musí být zřejmé, jaké právní posouzení soud zvolil a proč.
V projednávané věci soud odmítl návrh státního zástupce na zohlednění jednání podle §34.2, písm. a) zákona č. 3/2018 s odůvodněním, že jde pouze o přestupek. Takový závěr však nelze postavit pouze na konstantování, že §34.2 zmíněného zákona stanoví povinnost. Soud měl posoudit konkrétní jednání obžalovaného, jeho průběh a následně určit jaké právní následky z toho vyplývají. Namísto toho napadené usnesení končí u obecného tvrzení o přestupkové povaze jednání a následně užije odvolání na §6.6, zákona č. 183/2024, aniž by vysvětlil právní mezikrok mezi těmito závěry.
III. Povaha jednání obžalovaného
Státní zastupitelství současně zdůrazňuje, že předmětem předchozího odvolání nebylo izolované tvrzení, že obžalovaný jednoduše opustil místo drobné dopravní nehody. Jednání obžalovaného bylo součástí rozsáhlého a souvislého útěku před policií.
Obžalovaný při útěku:
a) řídil motorové vozidlo vysokou rychlostí (150-200km/h),
b) opakovaně ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu,
c) způsobil nehodu s civilním vozidlem,
d) v útěku nadále pokračoval,
e) následně v severní části Los Santos opustil komunikaci a vjel na chodník, kde srazil důstojníka policie por. D. Campbella,
f) po následném zastavení vozidla dále použil taser proti zasahujícímu policistovi.
V důsledku jednání obžalovaného utrpěl por. D. Campbell závažné poranění hlavy s poškozením mozku, vícečetné zlomeniny žeber a končetin a po dobu sedmi dnů se nacházel v bezprostředním ohrožení života.
Netvrdíme, že samotná závažnost následků automaticky zakládá trestní odpovědnost za porušení §34.2 písm. a) zákona č. 3/2018. Tato skutečnost je však zásadní pro posouzení celkového charakteru jednání obžalovaného, jeho následků a závažnosti.
IV. Nepřiměřenost uloženého trestu
Soud sám uvedl, že státní zástupce správně poukázal na závažné následky jednání a bohatou trestní minulost obžalovaného. Přesto uzavřel, že soud prvního stupně tyto skutečnosti dostatečně zohlednil při individualizaci trestu. S tímto závěrem se neztotožňujeme.
Předmětem námitky nebylo tvrzení, že soud prvního stupně tyto skutečnosti vůbec nezmínil. Námitkou bylo, že uložený trest v délce 30 dnů neodpovídá jejich skutečné závažnosti v souhrnu. Obžalovaný přitom není osoba, u níž by šlo o ojedinělé protiprávní jednání. V období od 31.08.2025 do 21.09.2026 bylo evidováno celkem 14 záznamů v jeho trestní minulosti.
V nyní projednávané věci navíc jeho jednání vyústilo v závažné zranění příslušníka policie s dlouhodobými a život ohrožujícími následky. Pokud odvolací soud konstatuje, že tyto okolnosti byly zohledněny, musí být současně schopen vysvětlit, proč jejich souhrn stále odůvodňuje právě trest 30 dnů odnětí svobody. Pouhé konstatování, že soud tyto okolnosti zohlednil, neodpovídá na otázku přiměřenosti výsledného trestu.
V. Povaha pochybení napadeného rozhodnutí
Zdůrazňujeme, že předmětem tohoto odvolání není pouhý nesouhlas s výsledkem řízení. Napadené usnesení obsahuje konkrétní právní závěry, které však nejsou v rozhodujících částech dostatečně podloženy.
Za nejzásadnější považujeme skutečnost, že soud:
a) označil jednání obžalovaného za přestupek, aniž uvedl konkrétní právní ustanovení, které měl obžalovaný naplnit,
b) následně aplikoval §6.6 zákona č. 183/2024, aniž vysvětlil, jak byly splněny jeho zákonné podmínky,
c) nevypořádal dostatečně otázku, proč je při zjištěném skutkovém stavu jednání obžalovaného z hlediska jeho právního posouzení pouze přestupkem,
d) při posouzení uloženého trestu pouze konstatoval zohlednění závažných následků a trestní minulosti, aniž přesvědčivě vysvětlil přiměřenost výsledného trestu.
Tyto nedostatky jsou o to významnější, že právě právní posouzení a přiměřenost uloženého trestu byly hlavními body předchozího odvolání.
Claude Carson, J.D.
státní zástupce
Záměr: Odvolání vůči S-1261.
Přílohy: Původní rozsudek S-1260, Usnesení o prvním odvolání - S-1261
Schokolade