Blíží se zkouškové období. Situace je trochu jiná, než když končil zimní semestr, je jiná, než jak tomu bylo loni touto dobou a tak dále. Možná díky této situaci nebudu mít takovou „hudební krizi“ jako v zimě. V zimě jsem však narazil na nepříjemný problém, vše jsem měl vyposlouchané. A tak jsme vedle učení na zkoušky vedli s kamarádem a spolužákem (v jedné osobě) diskuze o hudbě. Nikomu takovou krizi nepřeji. :D A proto zde přicházím s několika interprety z metalové a rockové scény. Omlouvám se (většině) všem, kterým jsem se netrefil do vkusu. Třeba někdy příště.
Začneme v klimatických podmínkách, které nám nejsou cizí. Cocotte Minute je česká nu-metalová skupina. A rozhodně stojí za povšimnutí. Ať už jde o „českou podobu tvorby skupiny Korn,“ jak může působit písnička Czeko, alternativní pohádku o Červené Karkulce v písničce Vlčí Hrad, nebo písničku, která zazněla v kultovním seriálu Sanitka - Můj čas, jejich tvorba je energická a originální. Musím si pochválit i videoklipy. „Můj čas“ má možná videoklip s hlubokým významem, ale já se bavím pohledem na smrtku, která hraje šachy. :D
Českou scénu ponechme nyní svému osudu a vlivu evoluce. Zkusím vytáhnout něco méně známého i z jiných končin světa. A nepůjdeme daleko.
Míříme do Německa, a to ne za Rammsteiny. Chtěl bych představit dvě písničky od skupiny Pyogenesis. U čeho si neodpustím pochvalu, jsou obrázky na přebalech alb. Ať už jde o vzducholoď nebo parní lokomotivu, industriální podoba a vyobrazení železa desce sluší. První z písniček, I Have Seen My Soul, se dotýká Obrazu Doriana Graye. Druhá z písniček je, alespoň podle videoklipu, poněkud tematická s aktuální situací ve světě, mluvím o Lifeless. (Nutně potřebuju tu masku morového doktora!)
V Německu ještě chvilku zůstaneme, navštívíme skupinu Orden Ogan. Z jejich tvorby bych rád vypíchl písničku Gunman. I videoklip je zajímavě zpracován.
Když je řeč o metalu, nesmíme opominou severské země. A proto se přesuneme do Švédska za skupinou Brothers of Metal. Tři vokalisté, z toho jedna žena a texty s vikingskou tématikou. Je o co stát. Ať už jde o motivační písničku One nebo o The Mead Song, který může videoklipem připomenout Obelixovo obžerství, přeneseme se do dávných dob, kde dostatek jídla znamenal bohatství a kyberšikana neexistovala. :D
Ve Švédsku bych ještě moment zůstal, konkrétně pro jednu písničku od skupiny Follow the Cipher. Winterfall je jedna z písniček, na kterou v poslední době nedám dopustit.
Na závěr se přesuneme přes hranice do Finska. Zde se však nezastavíme u žádné hudební skupiny, ale u festivalu Tuska. Když festival slavil své dvacáté narozeniny, vznikla ikonická písnička The Anniversary Song. Ta je zvláštní tím, že se v ní vystřídalo několik interpretů, od Noory z Battle Beast přes Mr Lordi, tři zástupce Stratovariu, až po Nettu Skog, která hraje na akordeon. Protože jde o metalový festival, pořádně dlouhé kytarové a bicí sólo je samozřejmostí. A za mě palec nahoru.
A to je konec. Vím, předávám hudbu poněkud zvláštní formou, ale myslím, že pár „anamnestických údajů“ není nikdy na škodu. A třeba se někomu obsah alespoň zčásti zalíbí. V takovém případě si kromě kulturní stopy odnese i nějaké informace, díky kterým mu interpret nebude zcela cizí.
Blíží se zkouškové období. Situace je trochu jiná, než když končil zimní semestr, je jiná, než jak tomu bylo loni touto dobou a tak dále. Možná díky této situaci nebudu mít takovou „hudební krizi“ jako v zimě. V zimě jsem však narazil na nepříjemný problém, vše jsem měl vyposlouchané. A tak jsme vedle učení na zkoušky vedli s kamarádem a spolužákem (v jedné osobě) diskuze o hudbě. Nikomu takovou krizi nepřeji. :D A proto zde přicházím s několika interprety z metalové a rockové scény. Omlouvám se (většině) všem, kterým jsem se netrefil do vkusu. Třeba někdy příště.
Začneme v klimatických podmínkách, které nám nejsou cizí. Cocotte Minute je česká nu-metalová skupina. A rozhodně stojí za povšimnutí. Ať už jde o „českou podobu tvorby skupiny Korn,“ jak může působit písnička Czeko, alternativní pohádku o Červené Karkulce v písničce Vlčí Hrad, nebo písničku, která zazněla v kultovním seriálu Sanitka - Můj čas, jejich tvorba je energická a originální. Musím si pochválit i videoklipy. „Můj čas“ má možná videoklip s hlubokým významem, ale já se bavím pohledem na smrtku, která hraje šachy. :D
Českou scénu ponechme nyní svému osudu a vlivu evoluce. Zkusím vytáhnout něco méně známého i z jiných končin světa. A nepůjdeme daleko.
Míříme do Německa, a to ne za Rammsteiny. Chtěl bych představit dvě písničky od skupiny Pyogenesis. U čeho si neodpustím pochvalu, jsou obrázky na přebalech alb. Ať už jde o vzducholoď nebo parní lokomotivu, industriální podoba a vyobrazení železa desce sluší. První z písniček, I Have Seen My Soul, se dotýká Obrazu Doriana Graye. Druhá z písniček je, alespoň podle videoklipu, poněkud tematická s aktuální situací ve světě, mluvím o Lifeless. (Nutně potřebuju tu masku morového doktora!)
V Německu ještě chvilku zůstaneme, navštívíme skupinu Orden Ogan. Z jejich tvorby bych rád vypíchl písničku Gunman. I videoklip je zajímavě zpracován.
Když je řeč o metalu, nesmíme opominou severské země. A proto se přesuneme do Švédska za skupinou Brothers of Metal. Tři vokalisté, z toho jedna žena a texty s vikingskou tématikou. Je o co stát. Ať už jde o motivační písničku One nebo o The Mead Song, který může videoklipem připomenout Obelixovo obžerství, přeneseme se do dávných dob, kde dostatek jídla znamenal bohatství a kyberšikana neexistovala. :D
Ve Švédsku bych ještě moment zůstal, konkrétně pro jednu písničku od skupiny Follow the Cipher. Winterfall je jedna z písniček, na kterou v poslední době nedám dopustit.
Na závěr se přesuneme přes hranice do Finska. Zde se však nezastavíme u žádné hudební skupiny, ale u festivalu Tuska. Když festival slavil své dvacáté narozeniny, vznikla ikonická písnička The Anniversary Song. Ta je zvláštní tím, že se v ní vystřídalo několik interpretů, od Noory z Battle Beast přes Mr Lordi, tři zástupce Stratovariu, až po Nettu Skog, která hraje na akordeon. Protože jde o metalový festival, pořádně dlouhé kytarové a bicí sólo je samozřejmostí. A za mě palec nahoru.
A to je konec. Vím, předávám hudbu poněkud zvláštní formou, ale myslím, že pár „anamnestických údajů“ není nikdy na škodu. A třeba se někomu obsah alespoň zčásti zalíbí. V takovém případě si kromě kulturní stopy odnese i nějaké informace, díky kterým mu interpret nebude zcela cizí.
mirek 
Choco