Jelikož naše stránka pro správné fungování používá soubory cookies a zpracovává IP adresy, které jsou podle obecného nařízení GDPR považovány za osobní údaj, je nutné vyjádřit souhlas s podmínkami užití a se zpracováním osobních údajů.

LeoSight.cz - Herní portál

LeoSight.cz

Podněstří - země, která neexistuje aneb sovětský skanzen na východě Moldavska. (Cestopis)

OurMatthew

4.3.2023 - 05:17


Úvod

Podněsterská moldavská republika, zkráceně jen "Podněstří", anglicky známé jako "Transnistria" je autonomní území pod vlivem Ruské federace na východní hranici Moldavska s Ukrajinou. Stát ve státě, který není uznaný žádným členem OSN. Místo, kde se zastavil čas v éře Sovětského svazu disponuje vlastní vládou sídlící ve "Vrchním sovětu PMR" v Tiraspolu (hl. město), vlastní armádou, měnou, policií (milice) i tajnou státní bezpečností (KGB/MGB). Občané mají vlastní občanské průkazy i pasy, které ovšem nikde nepoužijí. Většina obyvatel má druhé nebo i třetí občanství pro cesty do zahraničí, převážně moldavské, ukrajinské a ruské. Vlajka PMR je převzatá z bývalé Moldavské SSR, úředními jazyky jsou ruština, ukrajinština a moldavština psaná cyrilicí (azbukou). Podněstří získalo autonomii po občanské válce o nezávislost v roce 1992. Nefungují zde mezinárodní platební karty ani signál jiných, než podněsterských mobilních operátorů.

                                        (Vlajka PMR)                                                                                                   (Mapa Podněsterské oblasti)

Kapitola 1. - Get in

Pro vstup do PMR budete potřebovat cestovní pas. Občané s pasem vydaném zemí Evropské unie mohou vstoupit bez nutnosti víza. Do Podněstří se můžete dostat buď vlakem, který zastavuje v Tiraspolu na trase Kišiněv - Oděsa, nebo jako já specialitou pro bývalé sovětské země tzv. maršutkou. Maršutka je minibus, který jede z bodu A do bodu B bez určených zastávek. Po cestě můžete kdykoliv řidiče požádat o zastavení a vystoupit nebo si ho můžete u silnice odmávnout a řidič vám zastaví. Na hlavní autobusové stanici v Kišiněvě Gara centralna jsem přišel k okénku a zakoupil jízdenku za 47 Leu (55 Kč/ 2,30 EUR) do Bender. Po zhruba 70km cestě jsme přijeli k hranici a vešli do budky pro hraniční kontrolu. Pohraničník se mě zeptal na místo a délku pobytu, následně mi vrátil pas s něčím co vypadalo jako účtenka ze supermarketu. Byla to migrační karta s mými údaji a délkou pobytu. Podněsterské autority vzhledem ke svému mezinárodnímu postavení nemůžou orazítkovávat přechody hranic.

                                                                   

                                                                            (Migrační karta)                                       (Maršutky v Kišiněvě)

(Hraniční přechod Moldavsko-PMR, zdroj: Google mapy)

Kapitola 2. - Vítejte v Sovětském svazu

Po 2 km jízdy od přechodu hranice se již za okny maršutky objevuje úplně jiný svět, než ten moldavský. Podněstří nás vítá u kruhového objezdu v prvním městě nápisem v azbuce "Bendery, město vojesnké slávy" spolu s obrovskou vlajkou se srpem a kladivem vedle ruské vlajky a vlajek podobných neuznaných republik. Za okny vidím billboardy a plakáty psané v azbuce, projíždíme kolem stanice dopravní policie v červeno zelených barvách a vysokým sloupem s ničím jiným než se srpem a kladivem na jeho konci. Vystoupil jsem na nádraží z autobusu a k mému údivu ještě mám signál moldavského operátora, asi ještě nejsem tak hluboko sovětského skanzenu. Jelikož zde nefungují platební karty jiné, než ty podněsterské tak hledám směnárnu. Po asi 10 minutové chůzi jsem narazil na budovu banky s nápisem "valjuty" a kurzy amerického dolaru, eura, ukrajinské hřivny a moldavského leu na displeji venku. Za 500 leu jsem dostal nějakých 420 rublů což je kolem 560 Kč / 24 Eur, začal jsem mít trochu strach zda mi to bude stačit. Po krátké procházce jsem si začal všímat nápisů a názvů ulic. Zjistil jsem že se nacházím na křižovatce ulice "Leninova" a náměstí "Karla Marxe". Throwback do 70-80. let studené války mohl začít se vší parádou. Objevují se zde ovšem i malé okénka do 21. století. Lidé drží nové Iphony, ve výlohách elektra se nachází moderní Samsung televize, na ulicích jsou elektronické billboardy nebo zde výjimečně projedou moderní a pohodlné trojelbusy.  Po pár minutách chůze ale se opět pocit moderního světa ztrácí v zapomnění neboť narážím na polorozpadlý zábavní park, ve kterém jsou některé atrakce stále funkční. Zábavní park na styl Ride&Die. Jako intro mi tato hodinka bohatě stačila a bylo na čase se vydat do hlavního města.


(Trolejbus číslo 5 na lince mezi Bendery a Tiraspolem)

 

(Rozpadlý zábavní park v Benderech)

                                                                  

                                                                                   (Leninova ulice)                   (Podněsterské rubly v papírové podobě)

Kapitola 3. - Srdce toho všeho - Tiraspol

V Benderech jsem mávl na maršutku směřující do Tiraspolu, zaplatil řidičovi 5 rublů a odjel směrem do hlavního města. Přijíždíme na most se 6 jízdními pruhy přes řeku Dněstr, řidič náhle zpomalil a já přes čelní sklo viděl několik osob ve vojenské uniformě a samopaly na hrudi. Přijeli jsme k checkpointu ruské armády. Ruští vojáci se zde totiž po válce usídlili na "mírovou misi" aby zajistili nenarušování autonomie Podněstří.  Řidič otevřel dveře a do maršutky nastoupil zakuklený voják s vlajkou Ruské federace a písmeny MC na rameni, s vražedným pohledem prošel minibus a opět vystoupil. Mohli jsme pokračovat v jízdě. Po hlavní silnici projíždíme kolem 2 ruských základen na kterých jsou poutače "Chcete získat ruský pas? Naskenujte QR kód!" a nápisy s přísným zákazem focení.

Maršutka zastavila za velkým parkem v centru Tiraspolu. Z dálky mě k sobě táhnou obrovské vlajkové stožáry, na kterých vlaje ruská a podněsterská vlajka. Přicházím k hlavnímu náměstí, kde se nachází televizorový billboard s červenými a zelenými pruhy a zmíněné stožáry, pod kterými je majestátní státní symbol srpu a kladiva. Je na čase se nasnídat, ve 2 hodiny odpoledne. Přejdu náměstí a vejdu do prosklené kavárny "Terasa". Špatnou ruštinou si objednávám latte a nějáké croissanty. Při spatření cen mě ihned přešli obavy, že mi finance nevystačí, objednávka vyšla v přepočtu na přibližně 24 Kč / 1 Euro. Po půl hodině sezení v kavárně a využívání WI-FI připojení (zde už signál nebyl) jsem odkráčel a ani ne po 2 minutách jsem narazil na monument sovětského tanku T-34 spolu s památníkem občanské války. Naproti přes ulici "25. října" stojí obrovská budova střežená monumentální sochou Vladimíra Lenina, jedná se o budovu zdejšího parlamentu neboli "vrchní sovět PMR".

Po obhlídce jsem se vydal do jediné sítě supermarketů s názvem Sheriff podle stejnojmeného místního fotbalového týmu Sheriff Tiraspol. Ceny jsou pro mě doslova úžásné. 0,5 Vodka - 35 rublů, 2l Pepsi - 15 rublů, místní brambůrky - 8 rublů, pečivo do 50 kopijek (haléře/centy). Za nákup, který by v Česku vyšel zhruba na 200 korun jsem nechal 52 rublů a odešel ke své hostovací rodině na pobyt.

(Vlajkové stožáry, se statním znakem pod nimi)

                                                                   (Billboard na hlavním náměstí)                                                                            (Monument T-34)                               

(Vrchní sovět a Lenin)

Kapitola 4. - Tou vodou nemusíš šetřit, je levná!

V této časové kapsuli se mi povedlo domluvit ubytovaní přes úžasnou platformu pro cestovatele: Couchsurfing. Ve svém bytě kousek od centra mě ubytoval mladý pár Olga a Sergej. Olga je původem z Běloruska a Sergej je místní. Při doražení na uvedenou adresu jsem měl před sebou několik 15 patrových sovětských paneláků se stejným číslem popisným. Zkusil jsem zvonek u toho prvního, jenže místo zvonků se jmény před sebou vidím jen malou číselnou klávesnici. Zkouším zadávat číslo bytu, avšak se nic neděje. Asi po minutě vyšla jedna starší paní a pustila mě dovnitř. Procházím patro po patře ale nikde nemůžu najít tu zatracenou 15ku. Byl jsem totiž ve špatné budově. Po 20 minutách vycházím ven a přecházím k vedlejší budově. Mačkám na klávesnici čísla 1,5 a čekám. *píp.. pííp* Klávesnice funguje a provádí nějaké tajné sovětské praktiky! "Je otevřeno, 4. patro." Ozvalo se z reproduktoru klávesnice poměrně kvalitní češtinou. To byl teda upřímně ten poslední jazyk, který bych zde očekával. 

Vyjíždím pomalu se rozpadajícím a skřípajícím výtahem do 4. patra a ve dveřích bytu již na mě čeká Olga se Sergejem. Olga se mi představuje a provází mě v češtině. Samozřejmě jsem si nemohl odpustit optat se odkud umí tak dobře česky. "Studovala jsem 5 let medicínu na Karlově univerzitě." Byl jsem překvapen a zároveň potěšen že si můžu povídat mém rodném jazyce uprostřed sovětského skanzenu obklíčeným ruskou armádou. Byl mi přidělen pokoj, který Sergej využívá jako svojí pracovnu. Sergej mimochodem uměl velmi dobře anglicky, takže problém s jazykem nenastal.

Po odložení věcí jsme si Sergejem a Olgou sedli k televizi a začali konverzaci o svých životech a místních poměrech. Olga si trošku postěžovala na válečný konflikt na Ukrajině, jelikož jí jako držitelce běloruského pasu kvůli sankcím zastupitelské úřady odmítají vydat víza do České republiky aby mohla navštívit své přátelé. Sergej měl zase jako hrdý občan PMR nutkání vysvětlit hostovi (mně) jak vidí aktuální situaci. Sergej je totiž také mimo bezcenného podněsterského pasu držitelem moldavského i toho ruského. (Asi naskenoval QR kód) Povídal mi o vzniku "republiky", průběhu války, mírových misích moldavské, ukrajinské a ruské armády, která zde jako poslední zůstává. I přes jeho názor, že by si Podněstří jak ekonomicky tak politicky velmi přilepšilo kdyby se stalo součástí Ruské federace, tak si Sergej nepřeje aby z jeho rodného území byla ruská exkláva nebo druhé Čečensko.

Večer mi bylo povoleno vstoupit na území koupelny a umýt se. Olga mi připravila ručník a Sergej mi dovolil použít jeho šampón. To jsem odmítl neboť jsem měl vlastní za 12 rublů. Jelikož jsem byl na návštěvě tak jsem si dal velmi rychlou sprchu a za zhruba 5 minut jsem vypnul vodu. Najednou se ozval klepot na dveře a Olga, která říká "Tou vodou nemusíš šetřit, je levná! Buď tam klidně hodinu, nám to nevadí." No hodina je přece jenom trochu overkill a já chtěl vypadat skromně. Zasmál jsem se a vylezl ven. Po dalších společných povídacích seminářích jsem se vydal do své postele. Druhý den ráno jsem se Sergejem a Olgou rozloučil a vydal se na můj další den v Tiraspolu. 

(Výuka ruštiny v Sergejově pracovně)

(Ranní pohledy na Tiraspol)

(Hodnocení z Couchsurfingu)

Kapitola 5. - KGB velí odjezd! (Get out)

Objevil jsem na internetu ještě pár zajímavých míst, které bych rád navštívil. Na instagramu @davelegenda - italského dobrodruha pro sovětské zážitky jsem našel fotku obrovského billboardu Jurije Gagarina. Neváhal jsem a vydal jsem se k němu. Po asi 10 minutové chůzi jsem již na tabulce ulice viděl nápis "Bulvar Gagarina." Byl jsem si jistý že jsem blízko. Otočil jsem se vpravo a opravdu! V dálce již na mě kouká první člověk ve vesmíru. Přišel jsem k budově a hned po Jurijem byla malá tabulka informující, že v tomto domě žil nějaký hrdina Sovětského svazu. Chvilku jsem vstřebával atmosféru, udělal pár selfieček a odkráčal ve směru nejbližší Sheriff.

V supermarketu jsem si nakoupil jídlo a hledal jsem něco k pití. Při hledání jsem uviděl nápoj v plechovce "Coca Cola + Café". Neodolal jsem a přidal ho do košíku, že ho vyzkouším. Snažil jsem se ještě najít vodu. Koukal jsem všude kolem ale nikde jsem nemohl najít obyčejnou vodu v PETce. V tom můj pohled uzamkla jedna průhledná láhev mezi Fantou a Pepsi. Popadl jsem jí a odkráčel směrem k pokladně. Nákup stál 30 rublů a já podal pokladní 50 rublovku. Paní pokladní mi bez problému vrací, když si najednou všímám podivně vypadajících mincí. Byli to plastové barevné snad žetonky do kasína s nápisama "rubl". Musel jsem se ujistit. Lámanou ruštinou se ptám "To je skutečné?" paní prodavačka odpovídá s lehkým chechotem "Samozřejmě" a společně s ní jsem slyšel i chechot z fronty za mnou. Vzal jsem žetonky a odešel ven, kde jsem načal vodu a napil se. Jeden lok stačil k tomu abych to před několika lidmi na ulici vyplivl a ihned v krku ucítil ocet. Já si opravdu místo vody koupil ocet. "Zatracená azbuka." Ocet jsem tedy zahodil do koše a zapil to tou Cola-Café věcí. Nebylo to nic moc ale jako moje jediná záchrana mi to nadevše stačilo.

Po vzpamatování z ocetové bomby jsem si prošel ještě pár zajímavých míst a hned jsem šel k dalšímu. Procházím kolem školy s podněsterskou a ruskou vlajkou na sobě a velmi mě zaujímá pohled na nekonečně dlouhou ulici. Vytahuji tedy mobil a fotím ulici, zkontroluji fotku a pokračuji v cestě. Po zhruba 30 sekundách cítím klepání na rameno, otáčím se a vidím vojáka se samopalem, BodyCamem a podněsterskou ušankou na hlavě. Ze slušnosti tedy zdravím. "Dobrý den." "Vymaž tu fotku, i z archívu!" byl jsem zaskočen vážným tónem a z autority připnutého samopalu na úrovni mých očí tedy fotku před vojákem mažu. "Omlouvám se, já tedy zase půjdu, na shledanou." Voják mě popadá za rameno a vleče směrem k budově školy. "Tady počkej." Všímám si několika bezpečnostních kamer namířených přímo na mě, poslušně raději čekám. Prohlížím si nápis na budově školy. "Ministerstvo státní bezpečnosti".. a sakra..

Po 5 minutách vychází voják a zve mě dovnitř, posazuje mě na židli před bezpečnostním rámem. (Ta pípající blbost na letištních kontrolách) Několik vojáků mi bere batoh a začnou ho prohledávat. "Dej mi mobil a foťák" celej rozklepanej tedy odevzdávám mobil s foťákem a na oko se snažím vypadat jakože zachovávám naprostý klid a plně spolupracuji. "Budete chtít pas?" "Da." Předávám i pas. Po dalších 10 minutách přichází neuniformovaná osoba a dává mi pokyn k průchodu rámem. Tento postarší pán, mě odvedl do místnosti se pravděpodobně polopropustným zrcadlem na levé stěně a bezpečnostní kamerou v rohu mířenou na malý stůl, kde jsme se posadili naproti sobě. Postarší pán začal lámanou angličtinou s občasným přechodem do ruštiny klást otázky. "Jméno? Datum narození? Práce? Škola? Důvod návštěvy?" V půlce mých odpovědí přichází voják a nese moje věci společně se spisem. Postarší pán vytahuje ze spisu dokument, kde jsem měl vyplnit mé údaje. Při předávání dokumentu také odkryl papír, kde byla kopie mého aktuálního pasu ale dokonce i všech mých předchozích pasů z dětství. Kde to sakra vzali? Začal jsem vyplňovat údaje zatímco postarší pán se mi začal prohrabávat v batohu mezi propoceným oblečením z předchozích dní. Nachází malý bezdrátový klopový mikrofon a ihned mě obviňuje. "TY JSI ŽURNALISTA!" V ten moment se mi již v hlavě promítala směna kopaní uranu nebo přežívání na chlebu a vodě v gulagu. Snažím se situaci zachránit. "Ne, samozřejmě že ne. To je jenom pro lepší audio, nějaký krám z Číny. Ani jsem to nepoužil." Ihned mi řekl ať odemknu telefon, který přepnul do leteckého režimu a začal mi projíždět všechno. Sociální sítě, zprávy, historii prohlížení, galerii si projel důkladně až na začátek. "Když cestuješ v Evropě, vídáš nějaký vojenský personál nebo vozidla?" Co to je za otázku? Samozřejmě že tady máme vojáky a světe div se, dokonce i vozidla. "Ne." Odpovídám. "Dobře, teď napiš co ti řeknu a podepiš to." "Já *jméno* se omlouvám za své akce, které jsem spáchal proti PMR, prohlašuji že nejsem bloger ani žurnalista"

Fajn, hotovo. Co bude teď? Postarší pán zvedá telefon a po krátkém hovoru mi sděluje "Šéf rozhodl že budeš deportován, následuj vojáky" Popravdě, větší úlevu jsem zatím v životě nezažil. Konečně odtud vypadnu. Vojáci mě odvedli do přistaveného vojenského nákladního Uralu. Do nákladového prostoru si přisedá jeden z vojáků, který za celou dobu nepromluvil ani slovo. Ural startuje a smrad nafty je cítit všude. Rozjíždíme se a jedem směrem na hranici s Moldavskem. "Hej, ty jsi opravdu z Česka?" Zeptal se mě velmi slušnou angličtinou voják sedící naproti. Udiveně odpovídám: "Jo jo."  "Já bych se velmi rád chtěl podívat do Prahy, je to krásné město." Na to jsem se jenom pousmál. Voják opět přerušuje rachot Uralu: "Já nevím proč tě deportovali, vždycky si jenom zapíšeme jména a necháme ty lidi jít." "To nevadí." Ural zastavuje a vypíná motor. Jsme na hranici!. Postarší pán, který seděl vepředu mi donesl věci a sdělil mi, že mám zákaz vstupu na 1 rok. Voják, který se mnou seděl vzadu mi dal 50 rublů na maršutku do Kišiněva. Naštěstí jedna maršutka byla zrovna odbavována pohraničníky. Došel jsem tedy za řidičem, dal mu 50 rublů a s obrovskou úlevou vyrazil zpět do hlavního města Moldavska s plánem, že zítra zajdu na České velvyslanectví. Na to, které má přes půlku úvodní stránky varování o cestách do Podněstří.

("První ve vesmíru" - Jurij Gagarin)

      

                              (Podněsterské rubly - žetonky)                                 (Ural focený u hotelu "Rusko" 2 hodiny před deportací)

                

(Dokument vydaný ZÚ ČR v Kišiněvě)

Závěr

Děkuji všem, kteří si na tuto slohovku našli čas a opravdu jí přečetli celou. Nejsem žádný spisovatel a kdybych se měl rozepisovat opravdu detailně, tak by to bylo minimálně 3x delší. Některá jména jsou poupravená a liší  se od skutečných. Ovšem všechny situace a celý příběh je popsán co nejpřesněji, tak jak se odehrál. Tohle byl můj první pokus moje cesty nějak sepsat do cestopisu. Za případné gramatické chyby a překlepy se omlouvám. (10 hodin psaní dá celkem zabrat tbh) Pokud by vás zajímalo více můžete navštívit moje sociální sítě:

Instagram: @matysek_photography, @matyskovo.life

TikTok: @cestujeme_s_matyskem

Prožil a pro LeoSight komunitu sepsal: Matěj Hladík (OurMatthew)

Komentáře
Kikin 19.3.2023 09:12
Je to supr článek, občas na tebe na TikToku též narazím, jen jsem si to nespojoval s leosightem. 😅 Tento článek byl fakt zajímavý a donutil mě ti jít dát follow na TikTok. Každopádně přidávej víc těchto článků prosím.
Jackal 6.3.2023 22:59
Hezky sepsáno plus +rep za to, žes mi vyskočil na tiktoku do foryou page. Když jsme se ve čtvrtek bavili o Podněstří, tak jsem fakt myslel, že to je náhoda, ne že jsem na tiktoku narazil zrovna na tebe. Gl s dalším cestováním, jistě nebudu sám, kdo ocení další storky! ❤️
Holub 6.3.2023 22:07
Dnes večer! Ukážeme si staré autobusy, levnou vodu a Matthewa deportují.
sandlerino 6.3.2023 10:53
Já nevěřím svým vlastním očím... Konečně článek o něčem... Je zajímavý... vtipný... a přečetl bych si ho klidně i stokrát znovu... a při každém přečtení to stejně zažraně četl jako poprvé. Úžasný článek, Matěji! Dávám mu 12 z 10 možných sociálních bodů! Chceme další díl!
Přihlášení




Zapomněl/a jsem jméno nebo heslo

ČERVEN 2024
SPLNĚNO!

Pokrytí provozních nákladů

Donator měsíce: Killer14 (7360Kč)
(na konci měsíce získá odznak)

Kdo je online?
tvojemama25

4Kč včera v 19:49

tvojemama25

9Kč včera v 19:47

ScruffyXd

200Kč včera v 19:06

Nejnovější uživatelé
kukiiheizuo

Registrován 21.6.2024

stuart

Registrován 20.6.2024

mimokorg15

Registrován 17.6.2024