Jaroslav Brotz, kdo to jsem?
Tento text sepsal Jaroslav Brotz.
Zdravím tě. Je mi jedno kdo si a proč to čteš. Mé jméno je Jaroslav Brotz. Narodil jsem se 27.10.1973. Narodil jsem se mojí matce Martině Brotzové (za svobodna Novákové) a mému otci Jakubovi Brotzovi. Moje první chvíle na světě byla ve městě Karlovy Vary. První okamžiky života si jak jinak nepamatuji. Přece jen, kdo by si je pamatoval. Jelikož jsem celý život nebyl nějak hyperaktivní takže jsem vždy byl klidný člověk co si hleděl svého. V době komunismu tedy doby, kdy sem já prožil většinu mého nejlepšího života bylo potřeba umět držet hubu a neplést se do ničeho. Můj otec tedy Jakub Brotz byl těžký komunista. Byl hrozně přesvědčený do slávy marxismo-leninismu. Každý den dokázal vypít flašku vodky jak nic. Neměl sem ho moc rád. V mojich šesti letech sem nastoupil na základní školu. V té to bylo super, sice nás řezali jak psa, ale to je dobře. Proto sem se taky něco naučil, ne jak dnešní děti které jen sedí za počítačem a hrají hry. Na druhém stupni se ze mě stal klasický kluk narozený v komunistickém režimu. Často jsme dělali blbiny, například že jsme skákali na vlaky. To nebylo bezpečné a proto jsme vždy dostali pořádně přes hubu. Jo... Bylo to tak trošku šílený. Nejvíce mě se s otcem prohrabovat ve starých autech. Dodnes si pamatuju jak otec přivezl starou škodovku. To bylo super, moc mě bavilo se v tom prohrabovat a všeobecně s tím dělat blbosti. Škodovka skončila na šrotišti. Rozmlátil sem jí. Ha, no každopádně v mých 15ti letech nadešlo něco co mě změnilo. Měl jsem si vybrat střední školu. Já jsem už od páté třídy věděl že chci být sklář. V té době mě opravdu hrozně naplňovalo koukání na výtvory ze skla a podobně. Proto sem se dal na sklářskou školu. Samozřejmě měl jsem hodně průserů a konkrétně jsem pracoval ve světově známé sklárně Moser. Moser vyrábí sklenice pro krále Saudské Arábie, pro vládu Čínské Lidové Republiky a tak dále. Po dostudování střední školy jsem okamžitě začal pracovat ve stejné sklárně a to v Moseru. Byl jsem hodně pracovitý zaměstnanec a proto sem dostával často větší výplaty, ale byl komunismus takže o moc ne protože stále se řídilo mottem "všechno všem,,. Takže to nikdy nebylo nic ultra. Každopádně pracoval jsem hodně, za tu dobu jsem nikdy nezměnil zaměstnání. Stále jsem se avšak věnoval i vozidlům. Dokonce sem i vlastnil žigulík neboli Lad 2107 což je nejvíce ikonické vozidlo sovětské éry, dalo by se nazvat jako ruský mercedes. Každopádně ke sklářství. Byl jsem brusič skla, a ta bruska opravdu vibruje. Po několika letech sem z toho měl nemoc. Začali se mi klepat ruce a nebyl sem schopen správně ubrousit skleničku, vázu a podobně. Takže jsem se nechal přesunout na kontroléra skla. To mě taky bavilo, kontroloval sem chyby po ostatních a už sem v tom byl mistr. Potom se mi avšak stal nepříjemný úraz. Přejelo mě poměrně velké vozidlo a měl jsem štěstí že sem to přežil. Byl to totiž nějaký opilý magor v dodávce. Přejel mě naštěstí v menší rychlosti takže se mi nic hrozného nestalo ale měl jsem problém s páteří dlouho. Takže jsem nechal sklářství a přešel na spisovatelství. Proto taky toto píšu a píšu to v mém volném čase než odlétám na ostrov svatého Ondřeje. Jakožto spisovatel sem moc známý nebyl. Spíše mě znali lidi co často chodily do knihoven a často koukali na různé knihy od menších spisovatelů. Napsal jsem knihu "Kluk ve straceném městě" což byla kniha o klukovi který bydlel ve vesničce co měla 50 obyvatel a odehrávalo se to za dob Rakousko-Uherské monarchie. Pak sem udělal sérii knih "Život v první světové válce 1/2/3" a to byla kniha o životu rodiny Schtruchových za první světové války. Schtruchovy byli Rakouská rodinka která žila v Innsbrucku. Každopádně napsal sem toho dost a doma to tu ještě mám. Mám v plánu i dělat nějaké menší knížky až se dostanu na ostrov svatého Ondřeje. Když byl rok 1989 byl jsem mladý a bylo mi 16. Rozhodl sem se že budu protestovat proti komunistickému režimu v tehdejší Československé socialistické republice (ČSSR). Když jsem se o půlnoci vrátil domů otec mě zpráskal jak psa. Dostal sem tolik pohlavků že tolik by jste ani nenapočítali. Opravdu mě štvalo že můj otec byl blbý komunista. Není to nic příjemného no. Komunismus padl a já byl šťastný, táta už nebyl komunista ale upil se k smrti. V roce 1997 se opil tak, že měl v krvi 4,5 promile alkoholu. Záchranáři se ho snažily zachránit ale už bylo pozdě, byl tak opilý že by se ani nedokázal probudit z komatu. Ach... tati, proč si byl takový hloupí, si dnes stále říkám. Moje matka zemřela v roce 2005 na mrtvici. Šla z obchodu po schodech a v tu chvíli to s ní seklo. Mami... Miluju tě, si dodnes říkám stále a stále. Měl jsem i bratra, Bohuslava Brotze. Vždy jsme spolu dělali blbiny. Byl to dobrej brácha. Ale umřel cizí vinou... Nějaký magor v roce 2015 začal střílet na náměstí. Na náměstí šel zrovna můj bratr Bohuslav, a... dostal kulku do krku a následně 5 kulek do břicha. Záchranáři se ho snažily zachránit, údajně to měl přežít kdyby nedostal kulku do krku. Ta byla ta která ho prostě ukončila. Ten kdo ho zavraždil..... Šel jen do vězení. Dodnes mám chuť toho bastarda najít a rozbít mu držku tak, že by se do konce života nepostavil na nohy. Tak že by byl celej život na vozíku a malí děti se smáli jeho zkryplenýmu ksichtu! Takovou nenávist mám. O můj bože. No každopádně byl rok 2020. Já oslavoval narozeniny s mými kamarády a přemýšlel že se odstěhuju z České republiky. Nenáviděl sem tu zemi už.. Tím pádem jsem udělal jedno. Rozhodl se že odcestuji na ostrov svatý Ondřej (španělsky: San Andreas). Přemýšlel jsem dlouhé doby jak to udělám a rozhodl jsem se následovně. Našetřím si peníze na odlet, sbalím si jen základní oblečení. Občanský průkaz, nějaké jídlo a vodu, peníze a odletím tam. To se mi povedlo! Odletěl sem na ostrov San Andreas. Sláva. Teda... Zatím tam ještě nejsem ale doufám že se mi to povede. Každopádně, ty... Ty ten kdo tohle čte si frajer! Přečetl jsi papír o mém životě. Divím se že si to udělal.
Je to ta nejzbytečnější věc co si v životě udělal. Každopádně ti ale děkuji a přeji ti krásný den a měj se. Ahoj!
Jaroslav Brotz, kdo to jsem?
Tento text sepsal Jaroslav Brotz.
Zdravím tě. Je mi jedno kdo si a proč to čteš. Mé jméno je Jaroslav Brotz. Narodil jsem se 27.10.1973. Narodil jsem se mojí matce Martině Brotzové (za svobodna Novákové) a mému otci Jakubovi Brotzovi. Moje první chvíle na světě byla ve městě Karlovy Vary. První okamžiky života si jak jinak nepamatuji. Přece jen, kdo by si je pamatoval. Jelikož jsem celý život nebyl nějak hyperaktivní takže jsem vždy byl klidný člověk co si hleděl svého. V době komunismu tedy doby, kdy sem já prožil většinu mého nejlepšího života bylo potřeba umět držet hubu a neplést se do ničeho. Můj otec tedy Jakub Brotz byl těžký komunista. Byl hrozně přesvědčený do slávy marxismo-leninismu. Každý den dokázal vypít flašku vodky jak nic. Neměl sem ho moc rád. V mojich šesti letech sem nastoupil na základní školu. V té to bylo super, sice nás řezali jak psa, ale to je dobře. Proto sem se taky něco naučil, ne jak dnešní děti které jen sedí za počítačem a hrají hry. Na druhém stupni se ze mě stal klasický kluk narozený v komunistickém režimu. Často jsme dělali blbiny, například že jsme skákali na vlaky. To nebylo bezpečné a proto jsme vždy dostali pořádně přes hubu. Jo... Bylo to tak trošku šílený. Nejvíce mě se s otcem prohrabovat ve starých autech. Dodnes si pamatuju jak otec přivezl starou škodovku. To bylo super, moc mě bavilo se v tom prohrabovat a všeobecně s tím dělat blbosti. Škodovka skončila na šrotišti. Rozmlátil sem jí. Ha, no každopádně v mých 15ti letech nadešlo něco co mě změnilo. Měl jsem si vybrat střední školu. Já jsem už od páté třídy věděl že chci být sklář. V té době mě opravdu hrozně naplňovalo koukání na výtvory ze skla a podobně. Proto sem se dal na sklářskou školu. Samozřejmě měl jsem hodně průserů a konkrétně jsem pracoval ve světově známé sklárně Moser. Moser vyrábí sklenice pro krále Saudské Arábie, pro vládu Čínské Lidové Republiky a tak dále. Po dostudování střední školy jsem okamžitě začal pracovat ve stejné sklárně a to v Moseru. Byl jsem hodně pracovitý zaměstnanec a proto sem dostával často větší výplaty, ale byl komunismus takže o moc ne protože stále se řídilo mottem "všechno všem,,. Takže to nikdy nebylo nic ultra. Každopádně pracoval jsem hodně, za tu dobu jsem nikdy nezměnil zaměstnání. Stále jsem se avšak věnoval i vozidlům. Dokonce sem i vlastnil žigulík neboli Lad 2107 což je nejvíce ikonické vozidlo sovětské éry, dalo by se nazvat jako ruský mercedes. Každopádně ke sklářství. Byl jsem brusič skla, a ta bruska opravdu vibruje. Po několika letech sem z toho měl nemoc. Začali se mi klepat ruce a nebyl sem schopen správně ubrousit skleničku, vázu a podobně. Takže jsem se nechal přesunout na kontroléra skla. To mě taky bavilo, kontroloval sem chyby po ostatních a už sem v tom byl mistr. Potom se mi avšak stal nepříjemný úraz. Přejelo mě poměrně velké vozidlo a měl jsem štěstí že sem to přežil. Byl to totiž nějaký opilý magor v dodávce. Přejel mě naštěstí v menší rychlosti takže se mi nic hrozného nestalo ale měl jsem problém s páteří dlouho. Takže jsem nechal sklářství a přešel na spisovatelství. Proto taky toto píšu a píšu to v mém volném čase než odlétám na ostrov svatého Ondřeje. Jakožto spisovatel sem moc známý nebyl. Spíše mě znali lidi co často chodily do knihoven a často koukali na různé knihy od menších spisovatelů. Napsal jsem knihu "Kluk ve straceném městě" což byla kniha o klukovi který bydlel ve vesničce co měla 50 obyvatel a odehrávalo se to za dob Rakousko-Uherské monarchie. Pak sem udělal sérii knih "Život v první světové válce 1/2/3" a to byla kniha o životu rodiny Schtruchových za první světové války. Schtruchovy byli Rakouská rodinka která žila v Innsbrucku. Každopádně napsal sem toho dost a doma to tu ještě mám. Mám v plánu i dělat nějaké menší knížky až se dostanu na ostrov svatého Ondřeje. Když byl rok 1989 byl jsem mladý a bylo mi 16. Rozhodl sem se že budu protestovat proti komunistickému režimu v tehdejší Československé socialistické republice (ČSSR). Když jsem se o půlnoci vrátil domů otec mě zpráskal jak psa. Dostal sem tolik pohlavků že tolik by jste ani nenapočítali. Opravdu mě štvalo že můj otec byl blbý komunista. Není to nic příjemného no. Komunismus padl a já byl šťastný, táta už nebyl komunista ale upil se k smrti. V roce 1997 se opil tak, že měl v krvi 4,5 promile alkoholu. Záchranáři se ho snažily zachránit ale už bylo pozdě, byl tak opilý že by se ani nedokázal probudit z komatu. Ach... tati, proč si byl takový hloupí, si dnes stále říkám. Moje matka zemřela v roce 2005 na mrtvici. Šla z obchodu po schodech a v tu chvíli to s ní seklo. Mami... Miluju tě, si dodnes říkám stále a stále. Měl jsem i bratra, Bohuslava Brotze. Vždy jsme spolu dělali blbiny. Byl to dobrej brácha. Ale umřel cizí vinou... Nějaký magor v roce 2015 začal střílet na náměstí. Na náměstí šel zrovna můj bratr Bohuslav, a... dostal kulku do krku a následně 5 kulek do břicha. Záchranáři se ho snažily zachránit, údajně to měl přežít kdyby nedostal kulku do krku. Ta byla ta která ho prostě ukončila. Ten kdo ho zavraždil..... Šel jen do vězení. Dodnes mám chuť toho bastarda najít a rozbít mu držku tak, že by se do konce života nepostavil na nohy. Tak že by byl celej život na vozíku a malí děti se smáli jeho zkryplenýmu ksichtu! Takovou nenávist mám. O můj bože. No každopádně byl rok 2020. Já oslavoval narozeniny s mými kamarády a přemýšlel že se odstěhuju z České republiky. Nenáviděl sem tu zemi už.. Tím pádem jsem udělal jedno. Rozhodl se že odcestuji na ostrov svatý Ondřej (španělsky: San Andreas). Přemýšlel jsem dlouhé doby jak to udělám a rozhodl jsem se následovně. Našetřím si peníze na odlet, sbalím si jen základní oblečení. Občanský průkaz, nějaké jídlo a vodu, peníze a odletím tam. To se mi povedlo! Odletěl sem na ostrov San Andreas. Sláva. Teda... Zatím tam ještě nejsem ale doufám že se mi to povede. Každopádně, ty... Ty ten kdo tohle čte si frajer! Přečetl jsi papír o mém životě. Divím se že si to udělal.
Je to ta nejzbytečnější věc co si v životě udělal. Každopádně ti ale děkuji a přeji ti krásný den a měj se. Ahoj!
Peli 
Choco