Děda mi vždycky říkal, že se chovám ve v jakémkoliv vztahu hrozně. Že otupělost ve mě vyvolává chlad, touhu, uzavřenost, tendenci rýpat a otevírat. Prý radši bojuju, než abych se schovávala. Že to, že jsem ochotná se ponížit a dát všem všechna svá coby kdyby, dlužím sama sobě. A že ikdyž jsem někdy hysterická, je to lepší, než nasadit fake tvář.
Máma mi zase tvrdila, že jsem moc uzavřená a chlapi mi nerozumí. To je fakt, nebylo by tam něco, co ještě nevím? Říkavala, že jsem byla hrozná studentka, ale kde to vzala? Z ušmudlaného papíru, co dostávala potají od učitlelů? Nebo, že jsem vždycky byla vystresovaná? ..
Takže ahoj, já jsem Layla, chlapi mi nerozumí a jsem údajně hysterička.
𝓩𝓪𝓬̌𝓪́𝓽𝓮𝓴 𝔃̌𝓲𝓿𝓸𝓽𝓪
Narodila jsem se ve čtvrtek roku 1992 do nefungujícího manželství Garciu s očekáváním, že možná slepím něco, co si ti dva sami rozmlátili na tisíc kousků.
Táta byl podnikatel a čísla pro něj byla alfa a omega, vždycky tvrdil, že se jimi dá vyjádřit všechno a naprosto přesně. Že jsou ukazatelem i důkazem pravdy, a to byl asi důvod, proč jsme si nikdy moc nerozuměli. Máma chodila domů až pozdě v noci, s nepřítomnou myslí a až příliš často pípajícími esemeskami. Kreativní noci, ve kterých se rodily ty nejlepší nápady, tak tomu říkávala. Vlastně doteď pořádně nevím, co dělala, táta o ní, po tom, co odešla už nikdy nemluvil.
Pamatuju si, že jsem trávila většinu času s babi a dědou na Italském předměstí v jejich malém domě. Nebo na zahradě, kde jsem pod dřevěnou pergolou pořád dokola obvazovala plyšové medvědy a pitvala žížaly.
Táta ze mě pochopitelně chtěl mít spíše než dceru obchodního partnera. Další blondýnu v šatech. Neměl to se mnou chudák jednoduché. Neustále jsem mu předhazovala, že to je můj život, ať mě nechá si ho žít po svém. Teatrálně jsem u toho házela rukama a těšila se, až budu dospělá a bude všechno přesně tak, jak chci.
𝓢𝓽𝓾𝓭𝓲𝓾𝓶
Fascinoval mě pípající zvuk přístrojů, lesklé skalpely, instantní klid vpravený do žíly kapačkou a vůně desinfekce linoucí se po chodbách, kterou jsem znala z návštěv u babičky v nemocnici. Všechny ty modré obleky a návleky, které vás obalí jako bublina v reklamě na Actimel a ochrání vás před vším zlým. Doktoři v bílém a dlouhé chodby bez oken. A po smrti babičky to byla jediná cesta, kterou jsem chtěla jít.
Vystudovala jsem Fakultu zdravotnických studií. S tou několikaletou praxí na žížalách to tak nějak dávalo smysl. Po škole nastoupila jako stážistka na soukromou kliniku a vydala se na cestu, jejímž cílem měl být splněný sen o nezávislosti.
𝓢𝓪𝓷 𝓐𝓷𝓭𝓻𝓮𝓪𝓼, 𝓷𝓸𝓿𝔂́ 𝔃̌𝓲𝓿𝓸𝓽
Vyrážím radši ven, jdu sama temnou ulicí. Sednu si na lavičku v parku nedaleko kamenného náhrobku. Sedím tam tak tři, čtyři hodiny, nevím, čas měří hodinky, které nenosím. Svět mi přestává dávat smysl, ale i po tisíci zlých věcí, co se mi staly, co mě potkaly a dalších, které mě měly potkat tu pořád stojím a bojuju.
Je to těžké a nejtěžší na tom všem je najít sama sebe, abych věděla kudy se dál vydat, protože touto cestou kráčím sama. A ikdyž se dnes nedaří, pořád věřím v to, že bude zase všechno v pořádku, protože těžké v mém slovníku neznamená nemožné. Je to jen zkouška a když vydržím, najdu to, co hledám. Lásku bez podmínek a klid v duši.
Děda mi vždycky říkal, že se chovám ve v jakémkoliv vztahu hrozně. Že otupělost ve mě vyvolává chlad, touhu, uzavřenost, tendenci rýpat a otevírat. Prý radši bojuju, než abych se schovávala. Že to, že jsem ochotná se ponížit a dát všem všechna svá coby kdyby, dlužím sama sobě. A že ikdyž jsem někdy hysterická, je to lepší, než nasadit fake tvář.
Máma mi zase tvrdila, že jsem moc uzavřená a chlapi mi nerozumí. To je fakt, nebylo by tam něco, co ještě nevím? Říkavala, že jsem byla hrozná studentka, ale kde to vzala? Z ušmudlaného papíru, co dostávala potají od učitlelů? Nebo, že jsem vždycky byla vystresovaná? ..
Takže ahoj, já jsem Layla, chlapi mi nerozumí a jsem údajně hysterička.
𝓩𝓪𝓬̌𝓪́𝓽𝓮𝓴 𝔃̌𝓲𝓿𝓸𝓽𝓪
Narodila jsem se ve čtvrtek roku 1992 do nefungujícího manželství Garciu s očekáváním, že možná slepím něco, co si ti dva sami rozmlátili na tisíc kousků.
Táta byl podnikatel a čísla pro něj byla alfa a omega, vždycky tvrdil, že se jimi dá vyjádřit všechno a naprosto přesně. Že jsou ukazatelem i důkazem pravdy, a to byl asi důvod, proč jsme si nikdy moc nerozuměli. Máma chodila domů až pozdě v noci, s nepřítomnou myslí a až příliš často pípajícími esemeskami. Kreativní noci, ve kterých se rodily ty nejlepší nápady, tak tomu říkávala. Vlastně doteď pořádně nevím, co dělala, táta o ní, po tom, co odešla už nikdy nemluvil.
Pamatuju si, že jsem trávila většinu času s babi a dědou na Italském předměstí v jejich malém domě. Nebo na zahradě, kde jsem pod dřevěnou pergolou pořád dokola obvazovala plyšové medvědy a pitvala žížaly.
Táta ze mě pochopitelně chtěl mít spíše než dceru obchodního partnera. Další blondýnu v šatech. Neměl to se mnou chudák jednoduché. Neustále jsem mu předhazovala, že to je můj život, ať mě nechá si ho žít po svém. Teatrálně jsem u toho házela rukama a těšila se, až budu dospělá a bude všechno přesně tak, jak chci.
𝓢𝓽𝓾𝓭𝓲𝓾𝓶
Fascinoval mě pípající zvuk přístrojů, lesklé skalpely, instantní klid vpravený do žíly kapačkou a vůně desinfekce linoucí se po chodbách, kterou jsem znala z návštěv u babičky v nemocnici. Všechny ty modré obleky a návleky, které vás obalí jako bublina v reklamě na Actimel a ochrání vás před vším zlým. Doktoři v bílém a dlouhé chodby bez oken. A po smrti babičky to byla jediná cesta, kterou jsem chtěla jít.
Vystudovala jsem Fakultu zdravotnických studií. S tou několikaletou praxí na žížalách to tak nějak dávalo smysl. Po škole nastoupila jako stážistka na soukromou kliniku a vydala se na cestu, jejímž cílem měl být splněný sen o nezávislosti.
𝓢𝓪𝓷 𝓐𝓷𝓭𝓻𝓮𝓪𝓼, 𝓷𝓸𝓿𝔂́ 𝔃̌𝓲𝓿𝓸𝓽
Vyrážím radši ven, jdu sama temnou ulicí. Sednu si na lavičku v parku nedaleko kamenného náhrobku. Sedím tam tak tři, čtyři hodiny, nevím, čas měří hodinky, které nenosím. Svět mi přestává dávat smysl, ale i po tisíci zlých věcí, co se mi staly, co mě potkaly a dalších, které mě měly potkat tu pořád stojím a bojuju.
Je to těžké a nejtěžší na tom všem je najít sama sebe, abych věděla kudy se dál vydat, protože touto cestou kráčím sama. A ikdyž se dnes nedaří, pořád věřím v to, že bude zase všechno v pořádku, protože těžké v mém slovníku neznamená nemožné. Je to jen zkouška a když vydržím, najdu to, co hledám. Lásku bez podmínek a klid v duši.
Sorbo 
Holub