Vážený týme administrátorů,
dnes sedím před monitorem s těžkým srdcem a rozklepanými prsty na klávesnici. Není jednoduché napsat něco, co by dokázalo vyjádřit vše, co teď cítím – lítost, smutek, výčitky, ale i naději. Naději, že moje slova najdou cestu k vašim srdcím. Naději, že budete ochotni slyšet můj hlas, přestože jsem udělal chybu. Naději, že mě znovu přijmete mezi sebe.
Ban, který jsem obdržel za porušení pravidla č. 31 – mixing, byl pro mě tvrdým a bolestivým zásahem. Věděl jsem, že jsem se zachoval špatně, ale v tu chvíli jsem si ještě nedokázal představit, jak hluboký dopad to na mě bude mít. Můj přístup byl nezralý. Udělal jsem chybu, kterou už nejde vrátit. Ale doufám, že dokážu ukázat, že ji nechci zopakovat.
Když jsem poprvé vstoupil na Skimo, cítil jsem se jako někdo, kdo po dlouhé době našel místo, kam patří. Jako domov, který jsem nehledal, ale který mě přesto přijal. Komunita na Skimu mi nabídla něco, co jsem dlouho neměl – stabilitu, radost z každodenního hraní a přátele, se kterými jsem mohl být sám sebou. Pro někoho je Minecraft jen hra. Ale pro mě byl Skimo útočištěm. Místem, kde jsem mohl na chvíli zapomenout na realitu, na stres, na osamělost.
V momentě, kdy jsem porušil pravidlo, jsem si neuvědomil, jak křehké to všechno je. A že svými činy můžu zničit nejen svůj vztah ke komunitě, ale i důvěru, kterou jsem si postupně budoval. Dnes už to vím. A bolí mě to. Vzpomínám si na každou chvíli, kterou jsem tam strávil – od prvního postaveného baráku až po společné akce, smích na voicechatu, vtipy, i ticho, které mě tehdy uklidňovalo. A najednou je to všechno pryč. A já tu zůstal sám.
Ten okamžik, kdy jsem zjistil, že mám ban, byl jako studená sprcha. Nejdřív přišel šok. Pak hněv. Ale nakonec jen smutek. A výčitky. Po nocích jsem ležel v posteli a přemýšlel, co všechno jsem mohl udělat jinak. Proč jsem míchal IC a OOC. Proč jsem nepřemýšlel dřív, než jsem něco řekl. A ta otázka mě pronásleduje dodnes.
Začalo to být těžké. Zní to možná přehnaně, ale absence Skima se pro mě stala takřka fyzickou. Každý den, kdy jsem dřív zapínal hru, koukal na Discord a těšil se, kdo bude online, je teď prázdný. Dívám se na monitor, ale nevidím svět, který jsem miloval. Vidím ticho. A cítím vinu.
Pamatuju si, jak jsem na Skimu poprvé postavil malou chatku u lesa. Nebyla nijak zvláštní, ani krásná. Ale bylo to moje místo. Moje první útočiště. Pak se to pomalu rozrůstalo – sousedi, přátelé, trhy, eventy, hlasový chat, smích, pohoda. To všechno mi dnes chybí. Nejen jako hráči. Ale jako člověku.
Byl jsem tehdy v těžkém období. Možná to zní jako výmluva – a nechci, aby to tak vyznělo – ale Skimo mi opravdu pomáhal zvládat realitu. Měl jsem problémy doma, cítil jsem se často sám. A pak jsem objevil váš server. Najednou jsem měl pocit, že někam patřím. Že nejsem jen další nick, ale člověk, kterého někdo poslouchá, se kterým někdo sdílí čas. A já jsem to všechno hodil za hlavu kvůli jedné hloupé chybě. Kvůli momentu, kdy jsem si neuvědomil váhu svých slov. Kdy jsem porušil pravidlo, které má chránit přesně to, co jsem miloval – atmosféru.
Když jsem dostal ban, nechtěl jsem to přijmout. Měl jsem vztek. Ne na vás. Na sebe. A ten vztek se postupně změnil v něco horšího – ve zklamání. Zklamání ze sebe sama. Každý den se k tomu vracím. Říkám si: proč? Proč jsem si nedal pozor? Proč jsem nemlčel? Proč jsem si myslel, že to nic není?
A pak si uvědomím, že slova mají sílu. Že když někam patříš, máš taky zodpovědnost. A že já jsem tu zodpovědnost selhal.
Myslel jsem, že komunita mi dá věčnost. A přitom jsem sám zkrátil svůj čas tím, že jsem jednal bez rozmyslu.
Občas si jen tak ze zvyku zapnu Discord a podívám se, kdo je na Skimu online. A pokaždé, když vidím známá jména, bodne mě to u srdce. Nezlobím se, že jste mě zabanovali. Jen mě to bolí. Protože jsem přišel o místo, které jsem miloval. A teď si to uvědomuju víc než kdy dřív.
Byly dny, kdy jsem se cítil tak sám, že jsem doslova neměl chuť vstát z postele. Možná to zní jako klišé, ale je to tak. Svět kolem mě se zdál šedý, lidé byli hluší k tomu, co jsem cítil. Navenek jsem se smál, ale uvnitř jsem byl tichý, prázdný. Jen pár lidí vědělo, že nejsem v pohodě. Ale nikdo z nich neviděl, co pro mě znamenal svět Minecraftu – a hlavně Skima.
Každé odpoledne jsem se těšil, až přijdu domů, zapnu počítač, připojím se a uslyším známé hlasy. Nešlo jen o hru. Šlo o propojení. O ten moment, kdy se někdo zeptá: „Hej, jak se máš?“ A myslí to vážně. O to, že jsem mohl někomu pomoct s farmou, postavit s někým most, nebo jen sedět na serveru a koukat, jak zapadá slunce nad pixely, zatímco v reálném světě byl večer plný ticha.
Skimo se pro mě stal víc než serverem. Byl jako deník, do kterého jsem zapisoval svou každodenní existenci. Každý blok, který jsem položil, každá stavba, každý obchodní stánek – to všechno bylo otiskem mé mysli v době, kdy jsem potřeboval něco držet pohromadě. A komunita, kterou jste vytvořili, mi v tom pomáhala víc, než si možná uvědomujete.
A o to víc mě bolí, že jsem ji zklamal.
Mixing. To jedno slovo mě teď pronásleduje. Míchání IC a OOC – hranice, kterou jsem porušil. Možná jsem si v tu chvíli říkal, že to nic není. Ale když se na to dívám zpětně, chápu to. Chápu, proč to bylo špatně. Vytvořili jste svět, který má mít své vlastní zákony, své postavy, atmosféru. A já tu iluzi narušil. Přinesl jsem realitu tam, kde měla zůstat hra. Místo, které má lidi unést pryč od problémů, jsem já – ve své nepozornosti – kontaminoval realitou.
A to je chyba, kterou si ponesu ještě dlouho.
Nechci se vymlouvat. Nechci říkat, že jsem měl špatný den, že jsem to nemyslel zle, že to byla sranda. Protože i kdyby to byla pravda, neomlouvá to, co jsem udělal. Chci jen říct jedno – je mi to líto. Doopravdy. Upřímně. Z hloubi srdce. A kdybych mohl vzít ten moment zpět, udělal bych to. Ale nemůžu. Můžu jen prosit o šanci to napravit. Ne slovem. Ale činem. Trpělivostí. Pokorou. A opravdovým respektem k vaší práci a pravidlům.
Od chvíle, co jsem dostal ban, mi každý den začíná stejně – s myšlenkou na to, co jsem ztratil. Možná to zní přehnaně, možná si někdo řekne, že je to „jen Minecraft“, ale pro mě to nebyl jen Minecraft. Pro mě to byl svět, do kterého jsem mohl utéct, když jsem měl pocit, že ten reálný mě dusí.
Ráno vstávám a nejdu už automaticky na Discord. Už nezapínám server. Už se nedívám, kdo je online. A přesto to ve mně pořád je – ten reflex, ta naděje, že možná… možná se to jednoho dne změní. Že se jednou znovu připojím a napíšu do chatu to prosté „Ahoj“, na které mi někdo odpoví.
Skimo mi dal víc než jakákoli jiná online komunita. Naučil mě respektu, komunikaci, trpělivosti. Naučil mě, že slova mají váhu – a taky, že důvěra je jako sklo: když praskne, dá se slepit, ale už nikdy nebude stejná. Já to sklo rozbil. A přesto prosím – ne o to, abyste mi dali zpět všechno, co jsem měl, ale o šanci ukázat, že jsem se změnil.
Vím, že tohle není první žádost o unban, kterou čtete. A možná nejsem první, kdo to lituje. Ale přísahám, že pro mě to není jen text. Píšu každé slovo s bolestí, s hanbou a s nadějí. Nebo spíš – s pokorou. Protože až když člověk ztratí to, co miloval, pochopí, jak moc to pro něj znamenalo.
Jsem si vědom toho, že jsem zradil důvěru, kterou jste mi dali. Pravidlo č. 31 není jen slovo na seznamu pravidel. Je to základní kámen toho, co dělá Skimo tím, čím je – bezpečným místem, kde má každý právo být svou postavou, kde se realita drží za zdí, aby hra mohla být opravdová. A já ten základ porušil. Nechci se vymlouvat. Nechci se schovávat za „byl to omyl“. Vím, co jsem udělal. A uznávám to.
Chtěl bych vás požádat o druhou šanci. Ne proto, že si ji zasloužím – protože si ji možná opravdu nezasloužím. Ale protože jsem ochoten dokázat, že se změna stala. A že udělám všechno pro to, abych znovu získal vaši důvěru.
Nabízím se jako pomocník, testovaný hráč, klidně se zavážu ke zkušební době. Přečtu si znovu a znovu každé pravidlo, naučím se ho nazpaměť, budu se řídit všemi pravidly striktněji než kdy dřív. Pokud mi dovolíte se vrátit, budu tím hráčem, který bude sloužit jako příklad pro ostatní. Ne proto, že jsem dokonalý – ale právě proto, že jsem si prošel pádem a pochopil, jak cenné je být součástí něčeho tak velkého jako je Skimo.
Každý večer, když zhasnu světlo a ležím v posteli, vrací se mi vzpomínky. Ne na to, co jsem zkazil – těch se bojím, ale už je znám nazpaměť. Vrací se mi vzpomínky na to, co jsem miloval. Jak jsme společně běhali po světě, hledali moby, jak jsme se smáli na voicechatu kvůli úplným blbostem. Jak jsem se těšil, že až přijdu ze školy nebo z práce, zapnu Skimo a budu mít pocit, že tam někdo čeká. Že patřím někam, kde záleží na každém jednotlivci.
Teď je to pryč. Ale nevzdal jsem se. Protože naděje umírá poslední. A já věřím, že i když jsem sešel z cesty, můžu ji znovu najít. S vaší pomocí.
Vím, že omluvy někdy nestačí. Vím, že slova jsou snadná. Ale přesto vás chci poprosit, abyste mi dovolili jedno jediné – napravit to. Chci mít šanci znovu ukázat, že jsem poučený, že už vím, co to znamená být součástí komunity. A že si toho tentokrát budu vážit víc než čehokoli jiného.
Můžu slíbit jediné – že už nikdy, nikdy nezklamu. Že se budu řídit všemi pravidly. Že budu oporou, ne hrozbou. A že pokud mi dovolíte návrat, nebude to návrat toho starého já. Ale nového člověka. Klidně pod jiným nickem, bez výhod, bez minulosti – ale s pokorou a respektem.
Chtěl bych se omluvit i konkrétně:
Adminům a moderátorům, kteří museli mou chybu řešit – mrzí mě, že jsem vám přidal práci a zklamal vaši důvěru.
Komunitě, kterou jsem nevědomky narušil – vím, že IC svět je něco, co si chráníte, a já jsem vám do něj vnesl zmatek.
Přátelům ze serveru, se kterými jsem sdílel krásné chvíle – i když se možná tváříme anonymně, byli jste pro mě víc než jen nicky. Byli jste mi jako druhá rodina.
Tahle žádost není výkřik do prázdna. Je to pokus. Upřímný pokus vykoupit se. Ne jako hráč, ale jako člověk, který ví, že udělal chybu – a který dělá všechno pro to, aby už nikdy nikoho nezranil. A pokud se rozhodnete mi nedat druhou šanci, přijmu to. Ale vím, že jsem udělal, co jsem mohl – že jsem napsal pravdu, srdcem, bez přetvářky.
Pokud mi ale dovolíte návrat, přísahám, že tentokrát budu takovým hráčem, jakého si Skimo zaslouží. A že každou minutu na serveru budu vnímat jako dar.
S lítostí a úctou,
Kopamax
Vážený týme administrátorů,
dnes sedím před monitorem s těžkým srdcem a rozklepanými prsty na klávesnici. Není jednoduché napsat něco, co by dokázalo vyjádřit vše, co teď cítím – lítost, smutek, výčitky, ale i naději. Naději, že moje slova najdou cestu k vašim srdcím. Naději, že budete ochotni slyšet můj hlas, přestože jsem udělal chybu. Naději, že mě znovu přijmete mezi sebe.
Ban, který jsem obdržel za porušení pravidla č. 31 – mixing, byl pro mě tvrdým a bolestivým zásahem. Věděl jsem, že jsem se zachoval špatně, ale v tu chvíli jsem si ještě nedokázal představit, jak hluboký dopad to na mě bude mít. Můj přístup byl nezralý. Udělal jsem chybu, kterou už nejde vrátit. Ale doufám, že dokážu ukázat, že ji nechci zopakovat.
Když jsem poprvé vstoupil na Skimo, cítil jsem se jako někdo, kdo po dlouhé době našel místo, kam patří. Jako domov, který jsem nehledal, ale který mě přesto přijal. Komunita na Skimu mi nabídla něco, co jsem dlouho neměl – stabilitu, radost z každodenního hraní a přátele, se kterými jsem mohl být sám sebou. Pro někoho je Minecraft jen hra. Ale pro mě byl Skimo útočištěm. Místem, kde jsem mohl na chvíli zapomenout na realitu, na stres, na osamělost.
V momentě, kdy jsem porušil pravidlo, jsem si neuvědomil, jak křehké to všechno je. A že svými činy můžu zničit nejen svůj vztah ke komunitě, ale i důvěru, kterou jsem si postupně budoval. Dnes už to vím. A bolí mě to. Vzpomínám si na každou chvíli, kterou jsem tam strávil – od prvního postaveného baráku až po společné akce, smích na voicechatu, vtipy, i ticho, které mě tehdy uklidňovalo. A najednou je to všechno pryč. A já tu zůstal sám.
Ten okamžik, kdy jsem zjistil, že mám ban, byl jako studená sprcha. Nejdřív přišel šok. Pak hněv. Ale nakonec jen smutek. A výčitky. Po nocích jsem ležel v posteli a přemýšlel, co všechno jsem mohl udělat jinak. Proč jsem míchal IC a OOC. Proč jsem nepřemýšlel dřív, než jsem něco řekl. A ta otázka mě pronásleduje dodnes.
Začalo to být těžké. Zní to možná přehnaně, ale absence Skima se pro mě stala takřka fyzickou. Každý den, kdy jsem dřív zapínal hru, koukal na Discord a těšil se, kdo bude online, je teď prázdný. Dívám se na monitor, ale nevidím svět, který jsem miloval. Vidím ticho. A cítím vinu.
Pamatuju si, jak jsem na Skimu poprvé postavil malou chatku u lesa. Nebyla nijak zvláštní, ani krásná. Ale bylo to moje místo. Moje první útočiště. Pak se to pomalu rozrůstalo – sousedi, přátelé, trhy, eventy, hlasový chat, smích, pohoda. To všechno mi dnes chybí. Nejen jako hráči. Ale jako člověku.
Byl jsem tehdy v těžkém období. Možná to zní jako výmluva – a nechci, aby to tak vyznělo – ale Skimo mi opravdu pomáhal zvládat realitu. Měl jsem problémy doma, cítil jsem se často sám. A pak jsem objevil váš server. Najednou jsem měl pocit, že někam patřím. Že nejsem jen další nick, ale člověk, kterého někdo poslouchá, se kterým někdo sdílí čas. A já jsem to všechno hodil za hlavu kvůli jedné hloupé chybě. Kvůli momentu, kdy jsem si neuvědomil váhu svých slov. Kdy jsem porušil pravidlo, které má chránit přesně to, co jsem miloval – atmosféru.
Když jsem dostal ban, nechtěl jsem to přijmout. Měl jsem vztek. Ne na vás. Na sebe. A ten vztek se postupně změnil v něco horšího – ve zklamání. Zklamání ze sebe sama. Každý den se k tomu vracím. Říkám si: proč? Proč jsem si nedal pozor? Proč jsem nemlčel? Proč jsem si myslel, že to nic není?
A pak si uvědomím, že slova mají sílu. Že když někam patříš, máš taky zodpovědnost. A že já jsem tu zodpovědnost selhal.
Myslel jsem, že komunita mi dá věčnost. A přitom jsem sám zkrátil svůj čas tím, že jsem jednal bez rozmyslu.
Občas si jen tak ze zvyku zapnu Discord a podívám se, kdo je na Skimu online. A pokaždé, když vidím známá jména, bodne mě to u srdce. Nezlobím se, že jste mě zabanovali. Jen mě to bolí. Protože jsem přišel o místo, které jsem miloval. A teď si to uvědomuju víc než kdy dřív.
Byly dny, kdy jsem se cítil tak sám, že jsem doslova neměl chuť vstát z postele. Možná to zní jako klišé, ale je to tak. Svět kolem mě se zdál šedý, lidé byli hluší k tomu, co jsem cítil. Navenek jsem se smál, ale uvnitř jsem byl tichý, prázdný. Jen pár lidí vědělo, že nejsem v pohodě. Ale nikdo z nich neviděl, co pro mě znamenal svět Minecraftu – a hlavně Skima.
Každé odpoledne jsem se těšil, až přijdu domů, zapnu počítač, připojím se a uslyším známé hlasy. Nešlo jen o hru. Šlo o propojení. O ten moment, kdy se někdo zeptá: „Hej, jak se máš?“ A myslí to vážně. O to, že jsem mohl někomu pomoct s farmou, postavit s někým most, nebo jen sedět na serveru a koukat, jak zapadá slunce nad pixely, zatímco v reálném světě byl večer plný ticha.
Skimo se pro mě stal víc než serverem. Byl jako deník, do kterého jsem zapisoval svou každodenní existenci. Každý blok, který jsem položil, každá stavba, každý obchodní stánek – to všechno bylo otiskem mé mysli v době, kdy jsem potřeboval něco držet pohromadě. A komunita, kterou jste vytvořili, mi v tom pomáhala víc, než si možná uvědomujete.
A o to víc mě bolí, že jsem ji zklamal.
Mixing. To jedno slovo mě teď pronásleduje. Míchání IC a OOC – hranice, kterou jsem porušil. Možná jsem si v tu chvíli říkal, že to nic není. Ale když se na to dívám zpětně, chápu to. Chápu, proč to bylo špatně. Vytvořili jste svět, který má mít své vlastní zákony, své postavy, atmosféru. A já tu iluzi narušil. Přinesl jsem realitu tam, kde měla zůstat hra. Místo, které má lidi unést pryč od problémů, jsem já – ve své nepozornosti – kontaminoval realitou.
A to je chyba, kterou si ponesu ještě dlouho.
Nechci se vymlouvat. Nechci říkat, že jsem měl špatný den, že jsem to nemyslel zle, že to byla sranda. Protože i kdyby to byla pravda, neomlouvá to, co jsem udělal. Chci jen říct jedno – je mi to líto. Doopravdy. Upřímně. Z hloubi srdce. A kdybych mohl vzít ten moment zpět, udělal bych to. Ale nemůžu. Můžu jen prosit o šanci to napravit. Ne slovem. Ale činem. Trpělivostí. Pokorou. A opravdovým respektem k vaší práci a pravidlům.
Od chvíle, co jsem dostal ban, mi každý den začíná stejně – s myšlenkou na to, co jsem ztratil. Možná to zní přehnaně, možná si někdo řekne, že je to „jen Minecraft“, ale pro mě to nebyl jen Minecraft. Pro mě to byl svět, do kterého jsem mohl utéct, když jsem měl pocit, že ten reálný mě dusí.
Ráno vstávám a nejdu už automaticky na Discord. Už nezapínám server. Už se nedívám, kdo je online. A přesto to ve mně pořád je – ten reflex, ta naděje, že možná… možná se to jednoho dne změní. Že se jednou znovu připojím a napíšu do chatu to prosté „Ahoj“, na které mi někdo odpoví.
Skimo mi dal víc než jakákoli jiná online komunita. Naučil mě respektu, komunikaci, trpělivosti. Naučil mě, že slova mají váhu – a taky, že důvěra je jako sklo: když praskne, dá se slepit, ale už nikdy nebude stejná. Já to sklo rozbil. A přesto prosím – ne o to, abyste mi dali zpět všechno, co jsem měl, ale o šanci ukázat, že jsem se změnil.
Vím, že tohle není první žádost o unban, kterou čtete. A možná nejsem první, kdo to lituje. Ale přísahám, že pro mě to není jen text. Píšu každé slovo s bolestí, s hanbou a s nadějí. Nebo spíš – s pokorou. Protože až když člověk ztratí to, co miloval, pochopí, jak moc to pro něj znamenalo.
Jsem si vědom toho, že jsem zradil důvěru, kterou jste mi dali. Pravidlo č. 31 není jen slovo na seznamu pravidel. Je to základní kámen toho, co dělá Skimo tím, čím je – bezpečným místem, kde má každý právo být svou postavou, kde se realita drží za zdí, aby hra mohla být opravdová. A já ten základ porušil. Nechci se vymlouvat. Nechci se schovávat za „byl to omyl“. Vím, co jsem udělal. A uznávám to.
Chtěl bych vás požádat o druhou šanci. Ne proto, že si ji zasloužím – protože si ji možná opravdu nezasloužím. Ale protože jsem ochoten dokázat, že se změna stala. A že udělám všechno pro to, abych znovu získal vaši důvěru.
Nabízím se jako pomocník, testovaný hráč, klidně se zavážu ke zkušební době. Přečtu si znovu a znovu každé pravidlo, naučím se ho nazpaměť, budu se řídit všemi pravidly striktněji než kdy dřív. Pokud mi dovolíte se vrátit, budu tím hráčem, který bude sloužit jako příklad pro ostatní. Ne proto, že jsem dokonalý – ale právě proto, že jsem si prošel pádem a pochopil, jak cenné je být součástí něčeho tak velkého jako je Skimo.
Každý večer, když zhasnu světlo a ležím v posteli, vrací se mi vzpomínky. Ne na to, co jsem zkazil – těch se bojím, ale už je znám nazpaměť. Vrací se mi vzpomínky na to, co jsem miloval. Jak jsme společně běhali po světě, hledali moby, jak jsme se smáli na voicechatu kvůli úplným blbostem. Jak jsem se těšil, že až přijdu ze školy nebo z práce, zapnu Skimo a budu mít pocit, že tam někdo čeká. Že patřím někam, kde záleží na každém jednotlivci.
Teď je to pryč. Ale nevzdal jsem se. Protože naděje umírá poslední. A já věřím, že i když jsem sešel z cesty, můžu ji znovu najít. S vaší pomocí.
Vím, že omluvy někdy nestačí. Vím, že slova jsou snadná. Ale přesto vás chci poprosit, abyste mi dovolili jedno jediné – napravit to. Chci mít šanci znovu ukázat, že jsem poučený, že už vím, co to znamená být součástí komunity. A že si toho tentokrát budu vážit víc než čehokoli jiného.
Můžu slíbit jediné – že už nikdy, nikdy nezklamu. Že se budu řídit všemi pravidly. Že budu oporou, ne hrozbou. A že pokud mi dovolíte návrat, nebude to návrat toho starého já. Ale nového člověka. Klidně pod jiným nickem, bez výhod, bez minulosti – ale s pokorou a respektem.
Chtěl bych se omluvit i konkrétně:
Adminům a moderátorům, kteří museli mou chybu řešit – mrzí mě, že jsem vám přidal práci a zklamal vaši důvěru.
Komunitě, kterou jsem nevědomky narušil – vím, že IC svět je něco, co si chráníte, a já jsem vám do něj vnesl zmatek.
Přátelům ze serveru, se kterými jsem sdílel krásné chvíle – i když se možná tváříme anonymně, byli jste pro mě víc než jen nicky. Byli jste mi jako druhá rodina.
Tahle žádost není výkřik do prázdna. Je to pokus. Upřímný pokus vykoupit se. Ne jako hráč, ale jako člověk, který ví, že udělal chybu – a který dělá všechno pro to, aby už nikdy nikoho nezranil. A pokud se rozhodnete mi nedat druhou šanci, přijmu to. Ale vím, že jsem udělal, co jsem mohl – že jsem napsal pravdu, srdcem, bez přetvářky.
Pokud mi ale dovolíte návrat, přísahám, že tentokrát budu takovým hráčem, jakého si Skimo zaslouží. A že každou minutu na serveru budu vnímat jako dar.
S lítostí a úctou,
Kopamax
Caro 
Pakandza