Poslední finální kapitola
Něco začíná, něco končí
Rány se hojily sice rychle, ale stejně mě to uvěznilo doma na suprové tři týdny. Dva týdny plné sedění na gauči a čumění do blba. Nikdo koho jsem znal neměl čas, protože byl v práci a mou jedinou zábavou ta bylo přepínání programů v televizi. Prvních pár dní bylo fajn, ale s nulovým pohybem je i nulová únava. Denně jsem naspal sotva 5 hodin. Nejhorší to bylo večer a v noci. V tuhle dobu se mi dala hlava do provozu a já i několik hodin seděl a přemýšlel nad věcma, které dneska ani nemají žádnou váhu. Někdy aby to mělo pořádné grády, jsem si pustil i takovou deep hudbu a to byl teprve konec. Radost ze mě vyprchala vždycky během chvilky. Při kontrole v nemocnici se mě doktor ptal jak mi je, jestli chodím mezi lidi, že vypadám duchem nepřítomně. Nijak jsem se netajil tím, co mi je, a doktor mi teda dal žádanku k psychologovi. Nebylo mi zrovna po chuti chodit k psychoušovi, ale asi by to nemuselo být na škodu. Sestřička v na recepci byla fajn a hned mě objednala na další den. Ten večer jsem spal i trochu klidněji. Ta procházka po venku mi asi pomohla. Další den jsem navštívil psychologa a kecal s ním asi dvě a půl hodiny. Že by mi to nějak pomohlo se říct nedá, spíš do mě celou dobu valil nepříjemné otázky o dětství, rodičích a tak podobně. Kdybych se mohl víc hýbat, asi bych mu jednu střelil. Ve finále mi poradil, abych chodil víc mezi lidi a našel si nějaké koníčky. „Jak asi ty kokote, když se nemůžu pomalu ani předklonit“ zařval jsem na něj a s žílou na čele při odchodu práskl s dveřma. Na večer jsem se domluvil s Yukim, že někde zajdeme a dáme brko a pivko. Přidal se k nám ještě nějaký jeho starší kámoš, který vypadal na 60. Nějak Heavy se jmenoval, aspoň myslím. Hodně v klidu večer, po delší době jsem se i dobře vyspal. Jeden večer nespasí všechno, co si budem. Nějak se mi i zastesklo, že posledních pár let jsem vlastně sám a když se to tak vezme, není se čemu divit. Skoro každá ženská v San Andreas je lesba. Kam se podívám, tam jedna objímá druhou a cicmají se na každém rohu. Kdyby se tu našel nějaký šťastlivec, který si k tomu lanýži čichne, tak vymaluje pokoj dřív než strčí klíč do zámku. Každopádně víc, než toto, mi začalo dělat starosti, to co se stalo rodičům. Co když byla moje vina, to že umřeli. Nemuselo by se to všechno stát, kdybych zůstal v LA a byl jim na blízku a pomáhal jim. Co vlastně dělám se svým životem, co jsem dokázal. Bydlím sám v garáži s dvouma autama, motorkou a hromadou zbraní. Tahle propast se zvětšovala čím dál víc.
A jednoho dne, tudíž dnes, jsem se rozhodl s tím udělat krátký, ale účinný proces. Domluvil jsem se s Yukim na srazu a řekl mu, že potřebuju dát auta a garáž pryč. To, že jsem na firemní účet poslal všechny svoje peníze, jsem mu ani raději neřekl. Ještě by se moc ptal. Byl solidně zaražený, ale nijak moc se nevyptával. Všechno se přepsalo na něj a Yuki potom přišel s nápadem, že si večer zajdeme na pivo a pokecáme. S tím, že ten večer navrhl ještě 3x, mu asi docházelo o co jde. Kdo ví. Řekl jsem mu, že musím něco ještě vyřídit a odjel jsem na motorce. V bundě jsem si nechal schovaný glock a chvíli se projížděl. Nakonec jsem si dal fotku na iris s pochmurným popiskem a s tím se dostáváme na konec tady téhle story. Za nějakou malou chvilku si vyberu místo a proženu si kulku hlavou. S tím na co jsem došel za poslední dobu vím, že mě to bude sžírat už navždy a život bez radosti, sám a s pocitem zklamání blízkých a sám sebe, si neumím představit. Snad si na mě někdo vzpomene časem v dobrém. Mějte se tedy hezky a přemýšlejte nad budoucností, ne nad minulostí, tu nezměníte.
Sbohem.
(Pár fotek na závěr)
Poslední finální kapitola
Něco začíná, něco končí
Rány se hojily sice rychle, ale stejně mě to uvěznilo doma na suprové tři týdny. Dva týdny plné sedění na gauči a čumění do blba. Nikdo koho jsem znal neměl čas, protože byl v práci a mou jedinou zábavou ta bylo přepínání programů v televizi. Prvních pár dní bylo fajn, ale s nulovým pohybem je i nulová únava. Denně jsem naspal sotva 5 hodin. Nejhorší to bylo večer a v noci. V tuhle dobu se mi dala hlava do provozu a já i několik hodin seděl a přemýšlel nad věcma, které dneska ani nemají žádnou váhu. Někdy aby to mělo pořádné grády, jsem si pustil i takovou deep hudbu a to byl teprve konec. Radost ze mě vyprchala vždycky během chvilky. Při kontrole v nemocnici se mě doktor ptal jak mi je, jestli chodím mezi lidi, že vypadám duchem nepřítomně. Nijak jsem se netajil tím, co mi je, a doktor mi teda dal žádanku k psychologovi. Nebylo mi zrovna po chuti chodit k psychoušovi, ale asi by to nemuselo být na škodu. Sestřička v na recepci byla fajn a hned mě objednala na další den. Ten večer jsem spal i trochu klidněji. Ta procházka po venku mi asi pomohla. Další den jsem navštívil psychologa a kecal s ním asi dvě a půl hodiny. Že by mi to nějak pomohlo se říct nedá, spíš do mě celou dobu valil nepříjemné otázky o dětství, rodičích a tak podobně. Kdybych se mohl víc hýbat, asi bych mu jednu střelil. Ve finále mi poradil, abych chodil víc mezi lidi a našel si nějaké koníčky. „Jak asi ty kokote, když se nemůžu pomalu ani předklonit“ zařval jsem na něj a s žílou na čele při odchodu práskl s dveřma. Na večer jsem se domluvil s Yukim, že někde zajdeme a dáme brko a pivko. Přidal se k nám ještě nějaký jeho starší kámoš, který vypadal na 60. Nějak Heavy se jmenoval, aspoň myslím. Hodně v klidu večer, po delší době jsem se i dobře vyspal. Jeden večer nespasí všechno, co si budem. Nějak se mi i zastesklo, že posledních pár let jsem vlastně sám a když se to tak vezme, není se čemu divit. Skoro každá ženská v San Andreas je lesba. Kam se podívám, tam jedna objímá druhou a cicmají se na každém rohu. Kdyby se tu našel nějaký šťastlivec, který si k tomu lanýži čichne, tak vymaluje pokoj dřív než strčí klíč do zámku. Každopádně víc, než toto, mi začalo dělat starosti, to co se stalo rodičům. Co když byla moje vina, to že umřeli. Nemuselo by se to všechno stát, kdybych zůstal v LA a byl jim na blízku a pomáhal jim. Co vlastně dělám se svým životem, co jsem dokázal. Bydlím sám v garáži s dvouma autama, motorkou a hromadou zbraní. Tahle propast se zvětšovala čím dál víc.
A jednoho dne, tudíž dnes, jsem se rozhodl s tím udělat krátký, ale účinný proces. Domluvil jsem se s Yukim na srazu a řekl mu, že potřebuju dát auta a garáž pryč. To, že jsem na firemní účet poslal všechny svoje peníze, jsem mu ani raději neřekl. Ještě by se moc ptal. Byl solidně zaražený, ale nijak moc se nevyptával. Všechno se přepsalo na něj a Yuki potom přišel s nápadem, že si večer zajdeme na pivo a pokecáme. S tím, že ten večer navrhl ještě 3x, mu asi docházelo o co jde. Kdo ví. Řekl jsem mu, že musím něco ještě vyřídit a odjel jsem na motorce. V bundě jsem si nechal schovaný glock a chvíli se projížděl. Nakonec jsem si dal fotku na iris s pochmurným popiskem a s tím se dostáváme na konec tady téhle story. Za nějakou malou chvilku si vyberu místo a proženu si kulku hlavou. S tím na co jsem došel za poslední dobu vím, že mě to bude sžírat už navždy a život bez radosti, sám a s pocitem zklamání blízkých a sám sebe, si neumím představit. Snad si na mě někdo vzpomene časem v dobrém. Mějte se tedy hezky a přemýšlejte nad budoucností, ne nad minulostí, tu nezměníte.
Sbohem.
(Pár fotek na závěr)
Zchovankyo 
Havran