[ic-only]

NEJVYŠŠÍ SOUD SAN ANDREAS

ROZSUDEK
k ústavní stížnosti

Žalobce:
Státní zastupitelství, zastoupené státním zástupcem Rodneym Synthem, J.D.

Obžalovaný:
Giuseppe Falco, zastoupen JUDr. Ignácem Ružovským, advokátem

Obžaloba pro:
Střet zájmů (čl. 2 odst. 3 zákona č. 105/2023)

JUDr. Radovan Schneider, předseda Nejvyššího soudu San Andreas, rozhodl dne 4.9.2026 o ústavní stížnosti proti rozsudku sp. zn. S-1244 takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu San Andreas ze dne 23.5.2026, sp. zn. S-1224, rozsudek téhož soudu, jež byl vyhlášen v hlavním líčení dne 30.6.2026, sp. zn. S-1240 a rozsudek předsedy Vrchního soudu ze dne 16.7.2026, sp. zn. S‑1244, se zrušují v celém rozsahu.

Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí, která na zrušené výroky obsahově navazují, pokud v důsledku jejich zrušení pozbyla svého podkladu.

II. Obžalovaný Giuseppe Falco se zprošťuje obžaloby Vrchního státního zastupitelství, neboť skutek popsaný v žalobním návrhu není trestným činem.

III. Prostřednictvím státního zastupitelství se nařizuje v rejstříku trestů obžalovaného provést zahlazení předmětného deliktu.

ODŮVODNĚNÍ:

I. Dosavadní průběh řízení, skutkový stav věci a argumentace prokuratury

Dne 23.5.2026 obdržel Vrchní soud San Andreas prostřednictvím elektronické korespondence podnět ke zrychlenému soudnímu procesu (dále jen „ZSP“) na základě podnětu, jehož oznamovatelem je Augustus Carmichael, J.D., předseda Vrchního soudu San Andreas.

Skutek, který je obžalovanému kladen za vinu spočívá v jeho angažmá a přímé participaci na legislativní úpravě, kterou sám navrhnul (sp. zn. návrhu 317/0) a která byla Kongresem San Andreas přijata 15.5.2026.

Dne 31.12.2025 žádá obžalovaný Vrchní soud prostřednictvím platformy soud 2.0 o vyvlastnění nemovitosti s č.p. 2559, která je v dané chvíli ve vlastnictví jiné fyzické osoby. Nemovitost však leží na pozemku, který vlastní PO Palomino Holdings a jednatelem této společnosti je právě obžalovaný. O věci je rozhodnuto rozsudkem ve zrychleném soudním procesu, sp. zn. S-1178, a to v neprospěch obžalovaného pro důvody obsažené v ustanovení § 21 písm. a) zákona č. 17/2020 ve znění zákona č. 226/2024. Státní zastupitelství akcentuje ve své argumentaci, a za směrodatné považuje skutečnost, že dne 12.5.2026 obžalovaný navrhnul legislativní změnu zákona č. 17/2020 o územním plánování a stavebním řádu, která ruší ust. § 21 písm. a) starého znění zmíněného zákona a dále podotýká, že na základě tohoto paragrafu byl obviněnému zamítnut podnět podaný dne 31.12.2025. Návrh je odůvodněn následovně: „Původní záměr daného paragrafu byla ochrana osob, které jsou na dané nemovitosti závislé. V případě obytných prostor však není možné vyvlastnit budovu, která je aktivně využívána, takže hrozí vyvlastnění pouze takových obytných prostor, ke kterým není vykonávané vlastnické právo, takže jsou fakticky nevyužívané. Takto nevyužívaná budova, nemůže být něčí jediné bydlení, nebo jediný zdroj příjmů, když ho prokazatelně nevyužívá k bydlení či podnikání. Daný paragraf tedy neplní svůj zamýšlený účel a je nadbytečný. Současné znění zákona tak bezdůvodně blokuje vyvlastnění některých dlouhodobě opuštěných budov a tím poškozuje zájmy vlastníků pozemků na kterých se takové budovy nacházejí.“

Dále prokuratura k předmětné věci uvádí, že záměr novely zákona zprvu působí neškodně, ale po bližším šetření a logické dedukci lze vyvodit závěr a prokázat, že tuto změnu navrhnul obžalovaný z důvodů prospěchářských. Dne 21.5.2026 obžalovaný podává repetitivní podání v téže věci prostřednictvím platformy soud 2.0, jehož záměrem je vyvlastnění nemovitosti s č.p. 2559. Co do právní kvalifikace odkazuje se státní zastupitelství na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. N-008 v němž je jasně vymezen delikt, který je obžalovanému kladen za vinu a také rozhodnutí pod sp. zn. N-007 řešící předmětnou problematiku.

Věc je projednána režimu ZSP dne 23.5.2026 a současně je vyhlášeno rozhodnutí pod sp. zn. S-1224. Obžalovaný je shledán vinným, je mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 200 dní, peněžitý trest ve výši 30 000 000 Kč, s okamžitou platností je zbaven mandátu kongresmana a dále je mu uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veřejných funkcí, zákazu další kandidatury do Kongresu San Andreas či exekutivy.

Proti rozsudku ve zrychleném soudním procesu je ve stanovené lhůtě dne 25.5.2026 obhájcem obžalovaného řádně uplatněn opravný prostředek. Po značné časové prodlevě a stížnosti na nečinnost ze strany obžalovaného je nařízeno hlavní líčení na den 30.6.2026, sp. zn. S-1240. V hlavním líčení potvrzuje Vrchní soud rozsudek ve zrychleném soudním procesu.

Proti rozsudku pod sp. zn. S-1240 je řádně uplatněn opravný prostředek. Soud druhého stupně po vzájemném konsenzu procesních stran přistoupil k rozhodnutí o věci samé bez nařízení jednání. Původní rozsudek je zrušen ve výrocích o trestu. Obžalovanému je zkrácen původní trest odnětí svobody na 15 dní. Vzhledem ke skutečnosti, že byl obžalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody od 23.5.2026, nařídil soud druhého stupně propustit neprodleně obžalovaného na svobodu. Peněžitý trest byl zrušen, trest zákazu činnosti byl zkrácen na 60 dní. Výrok o vině zůstal spolku s výrokem o mandátu nedotčen.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu obžalovaný řádně uplatnil opravný prostředek.

II. Odvolání a argumentace obžalovaného

Obhájce obžalovaného ve své prvotní obhajobě, jež hájí zájem obžalovaného a ohrazuje se proti rozsudku ve zrychlením soudním procesu, sp. zn. S-1224 především vyzdvihuje factum, že byť byl obžalovaný navrhovatelem novely zákona č. 17/2020, byla tato novela přijata standardním způsobem, tedy legislativním procesem a z toho lze logicky dovodit, že je tento návrh objektivně vnímám jako společensky přínosný. Obžalovaný tak neguje argumentaci a úvahy nalézacího soudu o úmyslu zištném. Nadto obžalovaný avizuje, že jest jeho ústavně zaručeným právem podle čl. 40 odst. 3 Listiny, aby mu bylo poskytnuto přiměřeného času a právního prostoru k přípravě obhajoby, tj. i on sám musí disponovat důkazním materiálem, obsaženém ve spisu, jež je veden v jeho trestní věci. Tím, že ve věci bylo rozhodnuto zrychleným soudním procesem, měl být obžalovaný krácen na výše uvedeném ustanovení.

Obžalovaný je toho názoru, že během řízení dochází k nadbytečným průtahům a v mezidobí prostřednictvím svého obhájce vznáší stížnost na nečinnost soudu prvního stupně, v jehož gesci je projednání věci v hlavním líčení po předchozí aplikaci opravného prostředku proti rozsudku v režimu ZSP. Tento argument má zákonnou oporu zakotvenou v ust. čl. 38 Ústavy a jasně deklaruje, že každá věc projednávaná před soudem má být odbavena bez zbytečných průtahů. Současně je ohrožena důvěra veřejnosti v důsledný a efektivní výkon moci soudní.

Po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení uplatňuje obžalovaný ve stanovené lhůtě řádný opravný prostředek, jímž rozšiřuje svou původní argumentaci, vznáší nové validní odvolací důvody, prezentuje osobní přesvědčení o nesprávné hmotněprávní kvalifikaci a procesních pochybeních, jež odůvodňují vznik odvolacího řízení.

Obžalovaný poukazuje na zaujatost soudce nalézacího soudu, neboť soudce v předvolání deklaroval, že hlavní líčení nebude veřejnosti přístupné, byť ust. čl. 26 Ústavy garantuje zásadu veřejnosti. Ust. § 11 zákona č. 4/2020 tak má extenzivně interpretovat již existující právní normu vyšší právní síly. Soudce nalézacího soudu již v průběhu řízení hodnotí způsob obhajoby, čímž jeho výroky evokují pocit apriorního rozhodnutí a současně kolidují se zásadou presumpce neviny.

Dále se obžalovaný odkazuje na znění výkladového stanoviska, sp. zn. N-008, a to v části, která definuje pojetí profesního střetu zájmů. Obhajoba předestírá soudu, že obžalovaný nikdy nepracoval v sektoru, jehož činnost je předmětem legislativních změn, že předmětem legislativních změn byly překážky, které bránily ve vyvlastnění nemovitostí a že tato legislativní změna nijak nesouvisí s profesí obžalovaného.

Obžalovaný připomíná, že součástí důvodové zprávy (návrhu novely zákona č. 17/2020) je všeobecně známý fakt - když se budova, resp. obydlí nevyužívá, není možné, aby tato budova byla jediným bydlením fyzické osoby.

Nadto dodává, že původní ust. §24 výše zmíněného zákona zůstává zachováno, a to v podobě nově vzniklého ust. § 22, jež deklaruje mandatorní povinnost soudu dohlížet na to, aby nedošlo k ohrožení obydlí fyzické osoby. Z logiky věci by obžalovaný tato ustanovení z úpravy eliminoval, pakliže by skutečně jeho úmyslem bylo opatřit si prospěch.

V závěru obžalovaný dodává, že ve srovnání s tehdejším postojem soudů, jež řešily problematiku střetu zájmů (srov. N-007), je přinejmenším v kolizi se zásadou proporcionality, aby byl on sám takto striktně sankcionován.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně obžalovaný podal ústavní stížnost. V ústavní stížnosti de facto reprodukuje již aplikované odvolací důvody a perzistentně si stojí za nesprávným hmotněprávním posouzení skutkového stavu věci.

III. Posouzení věci Nejvyšším soudem

K zásadě veřejnosti Nejvyšší soud deklaruje, že se jedná o základní zásadu spravedlivého procesu a účast veřejnosti lze omezit či vyloučit pouze v zákonem taxativně stanovených případech, přičemž k vyloučení nebo omezení účasti veřejnosti by mělo docházet ve výjimečných případech a po důkladném posouzení konkrétních okolností ze strany soudu. Veřejnost jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví ze strany veřejnosti. Tato zásada je zakotvena v ust. čl. 26 odst. 2 Ústavy, zatímco ust. § 11 zákona č. 4/2020 extenzivně interpretuje již existující právní normu vyšší právní síly.

Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje s obsahem odvolání obžalovaného ve věci hodnocení skutkového stavu a argumentace obžalovaného v průběhu hlavního líčení. Je výlučným právem obžalovaného v trestním řízení, vyjádřit se ke všem skutečnostem, a to způsobem, který uzná za vhodný. Nejvyšší soud nepovažuje za korektní přístup nalézacího soudu k argumentaci obžalovaného, když v průběhu jednání hodnotí, jakou argumentaci považuje za relevantní a jakou za irelevantní. Je povinností soudu vyslyšet výroky obhajoby a pokud se s argumentací skutečně neztotožňuje, vypořádá tuto skutečnost v odůvodnění rozsudku. Tím samotný soud předchází situaci, ve které by ve vztahu k veřejnosti či procesním stranám evokoval pocit o rozhodnutí apriorního charakteru. Na základě výše uvedeného nelze ani aprobovat počínání nalézacího soudu, který v rozsudku, sp. zn. S-1240, řádně neodůvodnil své závěry a nevypořádal argumentaci procesních stran. Absence odůvodnění je přípustná výlučně ve fázi řízení v režimu ZSP, ve kterém soud vychází ze spisového materiálu a dalších podkladů, jež předkládá státní zastupitelství. Neodůvodněný rozsudek představuje pro další soudy, jež koherentně navazují a bezprostředně vycházejí z předchozích rozhodnutí a odvolacích důvodů, prostředek neupotřebitelný.

Ke stížnosti na nečinnost nalézacího soudu nutno také zdůraznit, že jest povinností soudů odbavovat podněty bez zbytečných průtahů, a to zejména v případech, je-li omezena osobní svoboda podatele, nebo je podatel ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. N-013). Tato povinnost je zakotvena v ust. čl. 38 zákona č. 2/2018, Listina základních práv a svobod.

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána, bez zbytečných průtahů a aby mohlo dojít k dodání veškerých důkazních materiálů. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Nadto Nejvyšší soud dodává, že výroky o vině a trestu vynesené nalézacím soudem nelze mít za proporcionální. I v případě, že by se obžalovaný skutečně dopustil trestného činu, který mu byl kladen za vinu, soud měl přihlédnout ke všem okolnostem, k soudní rozhodovací praxi. Vrchní soud se již zabýval v meritu obsahově obdobným deliktem (srov. S-1098).

Co se týče samotného posouzení trestnosti deliktu, tam se Nejvyšší soud vyrovnává s hodnocením v několika rovinách, a to v rovině nemožné aprobace rozhodnutí Vrchního soudu spočívající ve vadách procesní povahy, mj. zasahující do ústavněprávní roviny a v rovině správnosti posouzení obligatorních podmínek, jež musí trestný čin vykazovat, aby byla naplněna jeho skutková podstata.

Za kardinální vadu řízení považuje Nejvyšší soud právě fakt, že oznamovatelem trestného činu je předseda Vrchního soudu, který posléze o skutku rozhoduje v odvolacím řízení, byť je ve věci přímo zainteresován. Takový postup považuje Nejvyšší soud za hrubé a kolizní jednání s ústavním pořádkem. Podle čl. 22 odst. 1 zákona č. 1/2020 jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle čl. 36 odst. 1 zákona č. 2/2018 se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 3 odst. 3 zákona č. 215/2024 pracovníci soudu při výkonu svých pravomocí vyplývajících z jejich pracovní činnosti jednají vždy nezávisle, nestranně a v souladu se zákonem a základními etickými a morálními hodnotami. Podle čl. 7 odst. 2 písm. a), c) a f) zákona č. 215/2024 pracovníci soudů a soudci za účelem dodržování etických principů vždy respektují a prosazují nezávislost, integritu a nestrannost soudnictví, vyhýbají se nevhodnému chování či vystupování jak v profesním, tak i v osobním životě, vykonávají své mimoprofesní aktivity tak, aby bylo minimalizováno riziko střetu zájmů spojené s jejich funkcí a vykonávají svou funkci způsobem prokazujícím nejvyšší formu nezávislosti, nestrannosti, profesionality a důvěryhodnosti.

Z podstaty skutečnosti, že oznamovatelem trestného činu je předseda Vrchního soudu San Andreas, který posléze o věci rozhoduje v odvolacím řízení, dospěl Nejvyšší soud toho názoru, že takové rozhodnutí nemůže být považováno za objektivní. Nejvyšší soud zastává takovou tezi, že činí-li někdo trestní oznámení u orgánů činných v trestním řízení, nota bene jedná-li se o soudce přímo zainteresovaného na potrestání obžalovaného, sám tím de facto předjímá, že se trestný čin stal tak, jak jej popisuje a s touto myšlenkou již v povědomí operuje a z tohoto důvodu nelze hovořit o procesu spravedlivém. Jinak řečeno, Nejvyšší soud zastává princip, že spravedlnost se musí nejen dít, ale musí být také vidět, že se děje. Pro maximální objektivitu a uspokojení práv obžalovaného se nepřipouští koexistence taxativního, ba dokonce mandatorního postupu soudců v rámci řízení a zdánlivé důvěry ve spravedlivé rozhodnutí soudu. V tomto konkrétním případě by skutečně bylo relevantní uplatnit institut vyloučení soudce pro možnou podjatost, ne jako tomu bylo v jiném případě, kdy Vrchní soud uplatněním tohoto institutu pouze obstruoval nad výroky Nejvyššího soudu.

Za další prominentní vadu řízení považuje Nejvyšší soud právní kvalifikaci skutku, který je obžalovanému kladen za vinu. Nejvyšší soud deklaruje, že je obligatorní povinností každého soudu, zabývat se subjektivní a objektivní stránkou trestného činu. Aby byla naplněna skutková podstata trestného činu, musí být současně naplněna jak stránka subjektivní, tak stránka objektivní. Byť jistá kritéria objektivní stránky domnělého trestného činu obžalovaný bezesporu naplnil, Nejvyšší soud nemá za dostatečně prokázaný zištný úmysl obžalovaného, jenž má spočívat v prosazování vlastního zájmu na úkor legislativní úpravy, kterou sám prosadil. Nejvyšší soud tak přihlédl k zásadě in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že z důkazních materiálů nelze bez pochyb učinit závěr o tom, že by se mělo jednat o skutek úmyslný, nelze ani mít za to, že se jedná o čin dolózní.

Soud však nemůže v rámci hodnocení důkazních prostředků uvažovat o úmyslu domnělém. Jistě lze vést úvahy a teoretizovat o prospěchářských úmyslech obžalovaného, které jej vedly k novelizaci zákona, nicméně úloha soudu spočívající v objektivním hodnocení a rozhodování nestojí na pilíři teoretickém, nýbrž na fundamentu skutkových zjištění a základu ryze faktickým. Je to právě soud, který dohlíží na dodržování právních norem, zejména perzistentně hájí práva obžalovaných, jak se děje v recentní aplikační praxi. Naopak za procedurálně nepřípustné lze považovat takové jednání, jímž by soudy inklinovaly k perzekuci obviněných či obžalovaných za účelem etablování subjektivních názorů.

Skutečnost, že se obžalovaný dva dny po přijetí novely zákona domáhá vyvlastnění dotčené nemovitosti samo o sobě nezakládá trestnost jednání. Obžalovaný jednáním, které je mu kladeno za vinu také mohl zjišťovat, zda osoba, která vykonává vlastnické právo k nemovitosti, jíž se snaží vyvlastnit, již disponuje jinou nemovitostí sloužící k obývání, čímž by byla bez dalšího odstraněna pretenze na vlastnictví alespoň jedné nemovitosti zajišťující řádné živobytí. Neexistuje žádný legitimní instrument či jiný než soudní institut, jehož prostřednictvím by široká veřejnost mohla verifikovat status aktuálního vlastnictví nemovitostí právnických a fyzických osob, a proto se jako jediné řešení této záležitosti jeví repetitivní podání žádosti o vyvlastnění.

Podle ust. § 2.2 zákona č. 183/2024 se trestným činem rozumí takový čin, který vážně ohrožuje zájem společnosti a je výslovně označený za trestný zákonem, anebo rozhodnutím soudu. Nejvyšší soud považuje za podstatné vyzdvihnout znak společenské škodlivosti, coby jeden z fundamentů a charakteristických znaků trestných činů. Při posuzování deliktu je právě míra společenské škodlivosti směrodatná pro určení, zda jde o delikt správní či trestní. V posuzované věci totiž nelze za společensky škodlivé považovat nevyloučení se z hlasování, na kterém má obžalovaný domnělý osobní zájem, nýbrž škodlivé je samotné jednání spočívající v opatření prospěchu sobě nebo osobě druhé. Obžalovaný se jistě mohl dopustit protiprávního jednání, když nesplnil svou povinnost deklarovanou v judikátu, sp. zn. N-008, žalovaný skutek však, co do jeho intenze, nedosahuje toliko rozhodné škodlivosti, aby byla nezbytná aplikace trestní represe, nota bene nemá-li soud subjektivní stránku trestného činu za prokázanou. Soudy tak měly přistoupit k subsidiaritě trestní represe.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obžalovaného nad rámec výše uvedených důvodů nelze postihnout pro trestný čin, a to z prostého důvodu, že samotný Vrchní soud přistoupil k interpretaci ust. § 22 zákona č. 17/2020, ve znění zákona č. 277/2026, jako k ochraně jediného obydlí, tedy již v předchozí právní úpravě obsažené pretenze, kterou obžalovaný v novele zákona zachoval a na základě čehož je obžalovanému podnět zamítnut v řízení pod sp. zn. S-1226.

POUČENÍ:

Proti tomuto rozhodnutí neexistuje opravný prostředek.
Podle čl. 36 odst. 3 zákona č. 2/2018 má obžalovaný právo domáhat se stanoveným způsobem u soudu adekvátní kompenzace za škodu jemu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(( Rozsudek byl zaslán všem dotčeným ))
(( [user:1907] [user:15451] ))

JUDr. Radovan Schneider
předseda Nejvyššího soudu San Andreas